Podvedený lišák.
Cestovali spolu zajíc a liška. Bylo to v zimě, ani travičky nebylo viděti a ani myš v poli se nešustla.
„Jest to hladová doba!“ řekl lišák zajíci, „žaludek mi hladem kručí.“
„Ba,“ řekl zajíc. „Sám bych se hlady zakousl, kdyby to šlo.“
V tom spatřili z daleka přicházeti selské děvče. To neslo na ruce košík, z něhož vycházela lišce a zajíci vstříc příjemná vůně čerstvě pečených housek.
„Víš li co?“ řekl lišák, „polož se na cestu a stav se mrtvým. Děvče odloží koš a bude chtít tě zvednouti, aby mělo zaječí kůžku, neboť z těch dělají rukavice; já mezi tím odnesu koš a smlsneme si.“
Zajíc učinil dle rady lišákovy a převaliv se tvářil se mrtvým; mezitím pak lišák skrčil se za sněhovou závěj.
Děvče přišlo, spatřilo čerstvého zajíce, majícího všechny čtyři roztáhnuty, odložilo skutečně koš a shýblo se po ušákovi.
Nyní vyskočila liška, popadla koš a uháněla s ním rovně přes pole, v tom i zajíc oživnul a dal se za svým průvodcem. Tento však nijak se nezastavoval, a nezdálo se, že se o housky míní děliti, nýbrž dával na jevo, že je sám chce sežrati.
