O Palečkovi.
Žil kdysi chuďas chalupník a ten jednoho večera seděl u krbu, rozdělával oheň a žena jeho u kolovratu předla. I řekl chalupník:
„Jak smutno je tu u nás, že žádných dětí nemáme, tak je tu ticho, a jinde je tak bujaře a plno veselí.“
„Ba,“ řekla na to žena jeho a vzdychla.
„Kdybychom alespoň jen jedinké měli, a byť i jen jako palec velké bylo, i s tím bychom byli spokojeni a milovali bychom je z celého srdce.“
Stalo se pak, že žena chalupníkova onemocněla a po sedmi měsících narodilo se jí děťátko, které bylo sic úplně vyvinuté na všech údech, nebylo však větší nežli palec. Tu řekli rodiče:
„Jest takové, jaké jsme si je přáli, a bude přec naše milé děťátko,“ a dle jeho těla nazvali ho Palečkem. Krmili jej dobře, ale dítě nerostlo, nýbrž stále zůstávalo tak malým, jakým bylo po svém narození, mělo však moudrá očka a brzy mělo se k světu a vše, co počalo dobře se mu zdařilo.
Jednoho dne vypravoval se chalupník do lesa porážeti stromy a tu řekl si jen tak k sobě:
„Kdyby někdo mohl tak za mnou s vozem přijeti!“
„Otče,“ řekl Paleček, „přijedu za tebou s vozem, spolehni se na to, v určitou hodinu budu u tebe.“
