útočiště mé, není, kdo by se ujal o život můj.
6 K tobě volám, Hospodine, říkaje: Ty jsi [1] doufání mé a díl můj v zemi živých.
7 Pozorujž volání mého, neboť jsem zemdlen přenáramně; [2] vysvoboď mne od těch, jenž stihají mne, nebo jsou silnější nežli já.
8 Vyveď [3] z žaláře duši mou, abych oslavoval jméno tvé; obstoupí mne spravedliví, když mi dobrodiní učiníš.
Žalm CXLIII.
David Boha vzývaje, 2. a k své nehodnosti se znaje, 3. křivdu sobě činěnou, 4. i úzkosti ducha svého vypravuje; 7 sobě vysvobození, 10. vyučení, 12. nepřátelům pak zahubení od Boha žádá.
1 Žalm Davidův.
Hospodine, slyš [1] modlitbu mou, pozoruj pokorné prosby mé; pro pravdu svou vyslyš mne, i pro spravedlnost svou.
2 A nevcházej v soud s služebníkem svým, neboť by nebyl spravedliv před tebou nižádný živý.
3 Nebo stihá nepřítel duši mou, potírá až k zemi život můj; na to mne přivodí, abych bydlil v mrákotě, jako ti, kteříž již dávno zemřeli,
4 Tak že se [2] svírá úzkostmi duch můj ve mně, u vnitřnosti mé hyne srdce mé.
5 Rozpomínaje se na dny předešlé, a rozvažuje všecky skutky tvé, a dílo rukou tvých rozjímaje,
6 Vztahuji ruce své k tobě, duše [3] má jako země vyprahlá žádá tebe. Sélah.
7 Pospěšiž a vyslyš mne, Hospodine, hyne duch můj; neukrývejž tváři své přede mnou, neboť jsem podobný těm, kteříž sstupují do hrobu.
8 Učiň to, ať v jitře slyším milosrdenství tvé, neboť v tobě naději mám; [4] oznam mi cestu, po kteréž bych choditi měl, neboť k tobě pozdvihuji duše své.
9 Vytrhni mne z nepřátel mých, Hospodine, u tebeť se skrývám.
10 Nauč [5] mne činiti vůle tvé, nebo ty jsi Bůh můj; duch [6] tvůj dobrý vediž mne jako po rovné zemi.
11 Pro jméno své, Hospodine, obživ mne, pro spravedlnost svou vyveď z úzkosti duši mou.
12 A pro milosrdenství své vypleň nepřátely mé, a vyhlaď všecky, kteříž trápí duši mou; nebo [7] já jsem služebník tvůj.
- ↑ Žalm.5,2;17,1;27,7.
- ↑ Žalm.142,4.
- ↑ Žalm.42,2;63,2.
- ↑ Žalm.88,11;139,24.
- ↑ Žalm.63,2.
- ↑ Žalm.27,11.
- ↑ Žalm.116,16.
Žalm CXLIV.
David poděkovav Bohu za vítězství, 5. ostatkům nepřátel vyhlazení, 7. sobě pak i s svým královstvím spasení 13. a požehnání žádaje, 15. blahoslavenství lidu Božího vypravuje.
1 Davidův.
Požehnaný Hospodin skála má, kterýž učí [1] ruce mé boji, a prsty mé bitvě.
2 Milosrdenství mé a hrad můj, útočiště mé, vysvoboditel můj, a štít můj, protož v něhoť já doufám; onť mi podmaňuje lidi.
3 Hospodine, [2] co jest člověk, že se znáš k němu, a syn člověka, že ho sobě tak vážíš?
4 Člověk [3] marnosti podobný jest, dnové jeho jako stín pomíjející.
5 Hospodine, [4] nakloň svých nebes a sstup, dotkni se hor, a kouřiti se budou.
6 Sešli hromobití a rozptyl je, vypusť střely své a poraz je.
7 Vztáhni ruku svou s výsosti, vysvoboď mne, a vytrhni mne z vod mnohých, z ruky cizozemců.
8 Jejichž ústa mluví marnost, a pravice jejich jest pravice lživá.
9 Bože, [5] píseň novou zpívati budu tobě na loutně, a na desíti strunách žalmy tobě prozpěvovati,
10 Dávajícímu [6] vítězství králům, a vysvobozujícímu Davida, služebníka svého od meče vražedlného.
11 Vysvoboď mne, a vytrhni mne [7] z ruky cizozemců, jejichž ústa mluví marnost, a pravice jejich pravice lživá.
12 Aby [8] synové naši byli jako štípkové zdárně rostoucí v mladosti své, a dcery naše jako úhelní kamenové, tesaní ku podobenství chrámu.
13 Špižírny naše plné ať vydávají všelijaké potravy; dobytek náš ať rodí na tisíce, a na deset tisíců v stájích našich.
14 Volové naši ať jsou vytylí; ať není vpádu ani zajetí, ani naříkání na ulicích našich.
15 Blahoslavený [9] lid, jemuž se tak děje, blahoslavený ten lid, jehož Hospodin [10] Bohem jest.
