Hospodina, onť jest síla jejich v času ssoužení. 40 Spomáháť jim Hospodin, a je vytrhuje, vytrhuje je od bezbožníků, a zachovává je; nebo doufají v něho.
Žalm XXXVIII.
David jsa v úzkosti, hříchy vyznává, nad nemocí ducha i těla, 12. opuštěním od přátel, i nad zlostí nepřátel naříká, 14. a předloživ svou trpělivost i v Bohu doufanlivost, 22. za spomožení Boha prosí.
1 Žalm Davidův k připomínání. 2 Hospodine, v prchlivosti své netresci [1] mne, ani v hněvě svém kárej mne. 3 Nebo střely [2] tvé uvázly ve mně, a ruka tvá na mne těžce dolehla. 4 Nic není [3] celého v těle mém pro tvou hněvivost, nemají pokoje kosti mé pro hřích můj. 5 Nebo nepravosti mé vzešly nad hlavu mou, jako břímě těžké nemožné jsou mi k unesení. 6 Zahnojily se, a kyší [4] rány mé pro bláznovství mé. 7 Pohrbený a sklíčený jsem náramně, každého dne v smutku chodím. 8 Nebo ledví má plná jsou mrzkosti, a nic není celého v těle mém. 9 Zemdlen jsem a potřín převelice, řvu pro úzkost srdce svého. 10 Pane, před tebou jest všecka žádost má, a vzdychání mé není před tebou skryto. 11 Srdce mé zmítá se, opustila mne síla [5] má, i to světlo očí mých není se mnou. 12 Ti, kteříž mne [6] milovali, a tovaryši moji, štítí se ran mých, a příbuzní moji zdaleka stojí. 13 Ti pak, kteříž [7] stojí o bezživotí mé, osídla lécejí, a kteříž mého zlého hledají, mluví převráceně, a přes celý den lest a chytrost smýšlejí. 14 Ale já jako hluchý neslyším, a jako němý, kterýž neotvírá úst svých; 15 Tak jsem, jako člověk, kterýž neslyší, a v jehož [8] ústech není žádného odporu. 16 Nebo na tě, Hospodine, očekávám, ty za mne odpovíš, Pane Bože můj. 17 Nebo jsem řekl: Ať se neradují ze mne, poklesla-li by se noha má, ať se pyšně nepozdvihují nade mnou, 18 Poněvadž k snášení bíd hotov jsem, anobrž bolest má vždycky jest přede mnou. 19 A že [9] nepravosti své vyznávám, a pro hřích svůj tesklím. 20 Pročež nepřátelé moji veseli jsouce, silí se, a rozmnožují se ti, kteříž mne bez příčiny nenávidí. 21 A zlým za [10] dobré mi se odplacujíce, činí mi protivenství, proto že dobrého následuji. 22 Neopouštějž mne, Hospodine Bože můj, nevzdalujž se ode mne. 23 Přispěj [11] k spomožení mému, Pane spasení mého.
- ↑ Žalm.6,2. Jer.10,24.
- ↑ Job 6,4.
- ↑ Izai.1,6.
- ↑ Izai.53,5.
- ↑ Žalm.22,16.
- ↑ Job 19,13.14.
- ↑ Mat.26,4.
- ↑ 1 Petr.2,23.
- ↑ Žalm.32,5.
- ↑ Žalm.35,12.
- ↑ Žalm.40,14.
Žalm XXXIX.
Ač sobě David uložil v pokoji a trpělivosti živ býti, však těžkostmi v mysli své jsa znepokojen, i v reptání proti Bohu se vydal; 8. potom sám k sobě přišed, za milost prosil.
1 Přednímu zpěváku [1] Jedutunovi, žalm Davidův. 2 Řekl jsem: Ostříhati budu cest svých, abych nezhřešil jazykem svým; pojmu v uzdu ústa svá, dokudž bude bezbožník přede mnou. 3 Mlčením byl jsem [2] k němému podobný, umlčel jsem se i spravedlivého odporu, ale bolest má více zbouřena jest. 4 Hořelo ve mně srdce mé, roznícen jest oheň v přemyšlování mém, tak že jsem mluvil jazykem svým, řka: 5 Dej mi [3] znáti, Hospodine, konec života mého, a odměření dnů mých jaké jest, abych věděl, jak dlouho trvati mám. 6 Aj, [4] na dlaň odměřil jsi mi dnů, a věk můj jest jako nic před tebou, a jistě žeť není než pouhá marnost každý člověk, jakkoli pevně stojící. Sélah. 7 Jistě tak pomíjí člověk jako stín, nadarmo zajisté kvaltuje se; [5] shromažďuje, a neví, kdo to pobéře. 8 Načež bych tedy nyní očekával, Pane? [6] Očekávání mé jest na tebe. 9 A protož ode všech přestoupení mých [7] vysvoboď mne, za posměch bláznu nevystavuj mne. 10 Oněměl jsem, a neotevřel úst svých, proto že jsi ty učinil to. 11 Odejmi ode mne metlu svou, nebo od švihání ruky tvé docela zhynul jsem. 12 Ty, když žehráním pro nepravost tresceš člověka, hned jako mol k zetlení přivodíš zdárnost jeho; marnost zajisté jest všeliký člověk. Sélah. 13 Vyslyšiž [8] modlitbu mou, Hospodi-
