nadáli, a sít jejich, kterouž ukryli, ať je uloví; s hřmotem ať do ní vpadnou. 9 Duše má pak ať se [1] veselí v Hospodinu, a ať raduje se v spasení jeho. 10 A tuť všecky kosti mé řeknou: Hospodine, kdo jest podobný tobě, ješto [2] vytrhuješ ztrápeného z moci toho, kterýž nad něj silnější jest, tolikéž chudého a nuzného od toho, kterýž ho násilně loupí? 11 Povstávají svědkové lživí, a na to, o čemž nevím, dotazují se mne. 12 Zlým za dobré mi se odplacují, duše mé zbaviti mne chtíce, 13 Ježto já v nemoci jejich pytlem jsem se přiodíval, duši svou postem trápil, a sám u sebe za ně často se modlil. 14 Jako k příteli, jako k bratru vlastnímu jsem chodíval; jakožto ten, kterýž po matce kvílí, smutek nesa, tak jsem se ponižoval. 15 Ale oni z mého zlého radovali se, a rotili se; shromažďovali se proti mně i ti nejnevážnější, o čemž jsem nevěděl; utrhali mi, a nemlčeli. 16 S pokrytci, posměvači, fatkáři škřipěli [3] na mne zuby svými. 17 Pane, dlouho-liž se [4] dívati budeš? Vytrhni duši mou od zhouby jejich, od lvů jedinkou mou. 18 I budu tě [5] oslavovati v shromáždění velikém, ve množství lidu tebe chváliti budu. 19 Nechažť se nade mnou neradují ti, kteříž bezprávně ke mně se nepřátelsky mají; [6] ti, kteříž mne nenávidí bez příčiny, ať nemhourají očima. 20 Neboť [7] nemluví ku pokoji, ale proti pokojným na zemi slova lstivá vymýšlejí. 21 Anobrž rozdírají proti mně ústa svá, a říkají: [8] Hahá, hahá, jižť vidí oko naše. 22 Vidíš ty to, Hospodine, neodmlčujž se, Pane, nevzdalujž se ode mne. 23 Probudiž [9] se a prociť k soudu mému, Bože můj a Pane můj, k obhájení pře mé. 24 Suď mne [10] podlé spravedlnosti své, Hospodine Bože můj, ať se neradují nade mnou. 25 Ať neříkají v srdci svém: Měhoděk duši naší; ať neříkají: Sehltili jsme jej. 26 Ale ať se [11] zahanbí a zapýří všickni radující se mému zlému, v stud a hanbu ať jsou oblečeni ti, kteříž se zpínají proti mně. 27 Ti pak, kteříž mi přejí mé spravedlnosti, ať [12] plésají, a radují se, a ať říkají vždycky: Veleslaven budiž Hospodin, kterýž přeje pokoje služebníku svému. 28 I můj [13] jazyk ohlašovati bude spravedlnost tvou, a na každý den chválu tvou.
- ↑ Izai.61,10.
- ↑ Job 36,15
- ↑ Žalm.37,12.
- ↑ Zjev.6,10.
- ↑ Žalm.40,10;111,1.
- ↑ Jan.15,25.
- ↑ Žalm.36,5;52,4.
- ↑ Žalm.40,16;70,4
- ↑ Žalm.44,24.
- ↑ Žalm.43,1.
- ↑ Žalm.6,11;31,18.
- ↑ Žalm.40,17.
- ↑ Žalm.63,7.
Žalm XXXVI.
David vypisuje nešlechetnost lidí bezbožných. 6. Boží správu při věcech stvořených i při církvi jeho velebí, 11. a dobrých věcí sobě i lidu Božímu žádá.
1 Přednímu z kantorů, služebníka Hospodinova Davida. 2 Převrácenost bezbožníka pojišťuje u vnitřnosti srdce mého, že není žádné bázně Boží před očima jeho. 3 Nebo mu ona pochlebuje před očima jeho, aby vykonal nepravost svou až do zošklivení. 4 Slova úst jeho jsou nepravá a lstivá, přestal srozumívati, aby dobře činil. 5 Nepravost smýšlí i na ložci svém, ustavuje se na cestě nedobré, zlého se nevaruje. 6 Hospodine, až do [1] nebes milosrdenství tvé, pravda tvá až do nejvyšších oblaků. 7 Spravedlnost tvá jako nejvyšší hory, soudové tvoji jako hlubokost nesmírná; lidi i hovada sám zachováváš, Hospodine. 8 Jak převelmi drahé jest milosrdenství tvé, Bože, a protož synové lidští v stínu [2] křídel tvých doufají. 9 Tučností domu tvého rozvlažováni bývají, a potokem rozkoší svých napájíš je. 10 Nebo u tebe jest [3] studnice života, a v [4] světle tvém světlo vidíme. 11 Rozprostři [5] milosrdenství své na ty, kteříž tebe znají, a spravedlnost tvou na upřímé srdcem. 12 Nechažť nedotírá na mne noha pyšných, a ruka bezbožníků ať mne nezavozuje. 13 Tam, kdež padají [6] činitelé nepravosti, poraženi bývají, a nemohou povstati.
