sko nepřátel skormoucením a strachem naplnili a nepohnutedlnými poutami svázali, takže se třáslo i to královo tělo a vzteklost jeho velice rozpálená upamatovati se nemohla; 19 Šelmy pak obrátivše se na ta, kteráž za nimi táhla v zbroj oblečená vojska, pošlapaly je a podávily. 20 Protož obrátil se kralovský hněv v lítost a v slzy, příčinou těch věcí, kteréž prvé obmýšlel. 21 Nebo slyše ten křik a vida, an se kácejí všickni k zahynutí, slzel a s hněvem přátelům hrozil, řka: 22 Zle kralujete a převýšili jste tyrany ukrutenstvím, anobrž mne samého, svého dobrodince, usilujete již o království i o hrdlo připraviti, tajně obmýšlejíce ty věci, kteréž nejsou užitečné tomuto království. 23 Kdo tyto, kteříž se chovali věrně v ohradách naší krajiny této, z domů jejich vyzdvihna, jednoho každého bez příčiny shromáždil sem? 24 Kdo tyto, kteříž hned od počátku přívětivostí k nám všelijak převyšovali všecky národy, a kteříž nejhroznější častokrát od lidí podnikali nebezpečenství, v tak nešlechetná uvedl trápení? 25 Rozvažte, rozvažte to, čímž jsou nespravedlivě svázáni, do jejich vlastního s pokojem odešlete je, předešle stalých věcý odprosíce; Propusťte syny všemohoucího, nebeského Boha živého, kterýž od našich předků až do nynějšího času volný průchod dává s slávou našim věcem. 26 Ty zajisté věci on mluvil. Oni pak pojednou vyproštěni jsouce, svatému vysvoboditeli Bohu svému dobrořečili, že již té smrti znikli. 27 Potom král do města navrátiv se a toho, kterýž byl postavený nad důchody, povolav, rozkázal i vína i jiných k hodům potřeb Židům na sedm dní vydati, usoudiv, na kterémž se místě domnívali, že konec vezmou, aby na témž se vším veselím památku vysvobození slavili. 28 Tehdy ti, kteříž prvé potupeni a blízko hrobu byli, anobrž raději do něho sstoupili, místo hořké a přežalostné smrti číši vysvobození před sebe postavivše, to ku pádu jim a ku pohřbu připravené místo k stanům rozměřili, plni jsouce radosti. 29 A konec učinivše žalostnému zpěvu toho naříkání, vzali zase píseň otců, vysvoboditele a zázraků činitele chválíce Boha, a pláče všeho i kvílení odloživše, v proskakování se vydali, na znamení veselé pokojného. 30 Tolikéž i král také příčinou těch věcí hody slavné přistrojiv, ustavičně k nebi hledě, Boha velebil velice z nenadálého sobě spasení stalého. 31 Ti pak, kteříž prvé k zahynutí a ptactvu za pokrm je odložili, a s radostí to rozpisovali, vzdychali sami v sobě, a hanbou oblečeni jsouce, v té smělosti ohněm plápolající bezecti zhasli. 32 Ale Židé, jakž napřed povědíno, ustanovivše to napřed řečené proskakování s hodováním v díků činění veselém a v zpěvích konali; 33 A obecné ustanovivše o těch věcech nařízení přes všecken čas toho podružství svého až do pronárodu, ty napřed řečené dny veselé slavívati uložili, ne pro pití a hodování, ale příčinou vysvobození sobě od Boha stalého. 34 Potom předstoupili před krále, za propuštění do vlasti své žádajíce. 35 Spisovali je pak od pětmecítmého [dne] měsíce Páchon, až do čtvrtého dne měsíce Epif, po čtyřidceti dní, a ukládali o jejich zahynutí, od pátého [dne] měsýce Epiff, až do sedmého, po tři dni, v nichž také velebné zjeviv milosrdenství své ten, kterýž má nade všemi věcmi moc, bez úrazu je vysvobodil. 36 Jednomyslně pak hodovali, všemi věcmi od krále opatřeni jsouce, až do čtrnáctého [dne], 37 V němž i vstoupení učinili o propuštění své; A pochváliv jich král, napsal jim s udatnou myslí níže položený list, ke všechněm po městech hejtmanům ustanoveným, v tento rozum:
Kapitola VII. Svoboda od Filopatora Židům daná. 3. Žádost jejich na něho vzložená.
Ptoelemeus osvobodil Židy zase. 1 Král Ptolemeus Filopator hejtmanům, kteříž jsou v Egyptě, i všechněm jiným nad věcmi nařízeným, pozdravení i všecko dobré vzkazuje. Dobře se pak máme, i my sami, i dítky naše. 2 Když nejvyšší Bůh řídil naše věci, jakž jsme chtěli, přátelé někteří podlé obyčeje zlého častokrát na nás naléhajíce, při-
