Stránka:Bible kralická (1613) 5.pdf/79

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována

dosáhnou 25 Ty pak, kteříž se od nich odtrhli, v ohavnosti měli a jako za nepřátely národu svého soudili, i společného obcování a pohodlí zbavovali.


Kapitola III. Zlost Filopatorova proti Židům 9. a mandát jeho.

Ptolemeovo rozzlobení se proti nevinným; 1 O čemž zvěděv ten bezbožník, tak se velmi rozzlobil, že netoliko [na ty] v Alexandrii se hněval, ale i jiným v té krajině více se protivil, a poručil rychle shromážditi všecky a nejhorší smrtí život jim odjímati. 2 Když se pak ty věcy dály, pověsť žalostná rozhlášena jest proti tomu národu. Nebo lidem těm kteříž se byli spikli k činění zlého, příčina dána byla k tomu předsevzetí, [tím] jakoby je [Židé] od práv odlučovali; 3 Ješto Židé králům s přívětivostí i věrnost neúchylnou zachovávali, ale že ctíce Boha a jeho zákonem se zpravujíce, odstoupili od některých a odvrátili se, tou příčinou některým nepřátelé se býti zdáli; ješto [jinak] činěním toho, což spravedlivého jest, ozdobujíce obcování své, u všech lidí chválu měli. 4 Takový tedy o tom národu mezi všemi vznešený dobrý skutek ti cizozemci za nic počítali a rozdílnost strany poklon a pokrmů pomlouvali, pravíce, že ti lidi ani s králem, ani s jinými vrchnostmi nesmyslí, ale nepřátelé jsou a velice řádům odporní; a tak nemalým jich dotýkali utrháním. 5 Retování jich v tom od Řeků i od jiných Řekové pak, kteříž v městě byli, žádného bezpraví sobě učiněného neměvše, bouřku nenadálou proti těm lidem a shluknutí pojednou stalé vidouce, ačkoli retovati jich nemohli, nebo to královské bylo nařízení, 6 A však těžce to nesouce, těšili je a té naděje byli, že se to promění, [pravíce]: Nebudeť zajisté dlouho přehlédati takového ustanovení ten, jemuž nic neznámého není. 7 Nýbrž již také i jiní sousedé a přátelé a ti, kteříž s nimi tovaryšili, tajně některých povolavše, ochraňovati a všelijak snažně jim přijíti na pomoc připovídali. 8 Avšak on přítomným štěstím zpínaje se a nehledě na nejvyššího Boha moc, ale umíniv předce v tom úmysle zůstávati, napsal proti nim list tento: 9 Rozepsání proti nim mandátu hrozného Král Ptolemeus Filopator, v Egyptě i jinde bydlícím hejtmanům a vojákům, pozdravení a všecko dobré vzkazuje; dobře se pak i já sám mám i věci naše. 10 Když do Asie tažení náše (o čemž i sami víte) stálou bohů pomocí po naší vůli k konci přivedeno bylo, uložili jsme, ne mocí kopí, ale milostivostí a mnohou přívětivostí pěstovati přebývající v Celesyrii a v Fenicii národy a jim dobře činiti ochotně; 11 Protož rozdělujíce chrámům důchody mnohé, dostali jsme se do Jeruzaléma, kdež jsme se vypravili, chtějíce poctiti chrámu těch nešlechetných a nikdy své nesmyslnosti nepřestávajících, 12 Kteříž, ač slovem ochotně, ale skutkem neupřímně náš příchod přijavše, když jsme žádostivi byli vjíti do Chrámu jejich a jej náležitými a velmi drahými dary poctiti, pýchou starodávní vedeni jsouce, nedopustili nám tam vjíti. 13 [A ač] nejsou rovni naší síle, pro níž máme ke všechněm lidem příchylnost; však svou nelíbost zjevnou k nám pronesli jako ti, kteříž sami toliko z národů proti králům a svým dobrodincům šíje pozdvihujíce, nic slušného nechtí podniknouti. 14 My pak tu jejich nesmyslnost snesše a s vítězstvím se do Egypta navrátivše, a všechněm národům přívětivě se ukázavše, vše což slušelo učinili jsme. 15 Přitom však, všechněm po pokoleních jejich, že jsme zapomenuli na to zlé, v známost uvedše, a pro stovaryšení se jejich [s námi], i pro ty věci na tisíce jim upřímě předešle svěřené opováživše se, k proměnění úmyslu [jim] jsme sloužili a je účastny na věčnost kněží učiniti jsme chtěli, i měšťanství Alexandrinských je za hodné usouditi. 16 Ale oni to sobě na zlou stranu vykladajíce a svou přirozenou zlostí to dobré zamítajíce, vždycky pak ke zlému nakloněni jsouce, netoliko pohrdli tím nepřeplaceným měšťanstvím, ale také v ošklivost vzali, slovem i mlčením, ty, kteříž z nich nemnozí [však] k nám se vlastně mají, vždycky poohlídajíce nás, že bychom pro to zlopověstné obcování [je-