4. Většina židovských i křesťanských vykladatelů[1] měla za to, že knihu Jon napsal sám hrdina její, že tedy vznikla za panování Je-
- ↑
učný (podobenství, jinotaj nebo pod.) s pozadím dějinným nebo bez něho. — Okolnost, že kniha vypravuje zázraky, nestačí k tomu, abychom předem již hájili nebo popírali dějepisný ráz knihy! (Tobac.) Podle Hoonackera Spasitel vážil pro výroky výše uvedené prvky svého poučení a výrazy k svým přirovnáním z knihy Jon, avšak nevyslovil se nikterak o tom, zdali ty prvky, kterých použil podávají skutečnost anebo jsou smyšleny. Příklad Jonášův a Ninivanů má tutéž cenu a význam v poučení Kristově ať je vzat z přísných dějin nebo jen z podobenství. Jakoby Spasitel byl řekl svým odpůrcům: „Četli jste v knize Jon, že se Ninivané obrátili na slovo Jonášovo; příklad jejich jest vaše odsouzení, neboť ten, kdo vám káže pokání, jest větší nežli byl Jon. Shledali jste tam, že Ninivanům nedostalo se jiného znamení (zázračného) nežli slova Jonášova; nadarmo žádáte pronikavého znamení na nebi, nebudete míti jiného znamení nežli slov Syna člověkova. Četli jste, že on zůstal tři dny a tři noci v břiše velké ryby. Syn člověkův zůstane také tři dny a tři noci v lůně země“. Dějinný ráz královny ze Sáby mohl býti v řeči Kristově velmi dobře spřežen s prvky smyšlenými podobně jako bývá po boku hříšnice (historické osoby) známé z evangelických vypravování uváděn marnotratný syn z pouhého podobenství jakožto příklad kajícnosti. Sv. Jan Zlat. napsal, že zlý duch úpí, když vidí, kterak se zdvíhá nevěstka, publikán, lotr… Publikán vzatý z podobenství vystupuje tu právě tak jako historičtí kajícníci, o kterých byl řečník mluvil výše (Condamin, Tobac). — Užívati známých prvků slovesných, bez záruky jejich dějinnosti není ojedinělým případem ani v Písmě ani v praksi církve, která při své bohoslužbě prosí za duši mrtvého: „aby s chudým kdysi Lazarem věčného došel odpočinku“. — Žid 7, 3. řečeno jest o Melchisedechovi ne podle dějin skutečných, nýbrž podle způsobu, jakým jest v Gn uveden, že byl bez otce, bez matky a bez rodopisu (Condamin) Hoonacker dovolává se výroku sv. Pavla (2 Tim 3, 8): „Jako však Jannes a Jambres protivili se Mojžíšovi, tak i tito protiví se pravdě…“ Ex 7, 11. 22. jména těch čarodějů neudává, sv. Pavel vzal je nejspíše z židovského podání jako Talmud a Targum Jonatanův. Nebylo prý třeba, aby zjevením Božím byla sv. Pavlu zajištěna dějinnost jmen uvedených a určitých dvou osob, jimž ta jména příslušela. — 1 Kor 10, 4. sv. Pavel napsal: „Všichni pili týž nápoj duchovní; pili jej totiž z duchovní skály, která šla s nimi, tou skalou pak byl Kristus“. Apoštol národů navazuje tu prý na rabínskou báji, vymyšlenou nejspíše na základě Ž 104, 41, že skála, ze které byl Mojžíš vyvodil vodu (Ex 17, 6), chodila ustavičně za sbory israelskými po poušti zásobujíc je vodou; tou báji mělo býti naznačeno, že Israelité, putující po poušti, neměli nedostatek vody. Pavel chtěl říci, že v tomto zázračném dostatku vody jest předobrazena plnost milostí Božích, které Kristus zjednal. Nikterak netřeba prý předpokládati, že sv. Pavel chtěl tvrditi, že ona bájka je skutečná událost dějinná. — Přispůsobil-li se Pavel v tom to případě (1 Kor 10, 4) k rabínské bájce, proč prý nebyl by se mohl Kristus přispůsobiti podobně Mt 12, 39—42; Lk 11, 29—32? — Juda ve svém listě v. 9 n píše: „Když archanděl Michael maje spor s ďáblem přel se sním o tělo Mojžíšovo, neosmělil se vynésti soudu potupného, nýbrž řekl: „Přikaž tobě Bůh“, tito však tupí, čeho neznají“ (tupí Krista Pána a mocnosti pekelné). Podle Hoonackera je toto přirovnání vypůjčeno z apokryfu „Nanebevzetí Mojžíše“ (podle jiných Juda i spisovatel řečeného apokryfu vážili z téhož pramene — z ústního podání). Hoonackerovi nezdá se býti nutno předpokládati, že Juda byl zvláštním zjevením Božím upozorněn, že zpráva, kterou uvádí z apokryfní knihy, má ráz přísně historický; mohl vzíti spor archandělův s ďáblem jakožto údaj literární a použíti ho k vyslovení protivy, kterou měl na mysli. Podobně prý o něco dále ve v. 14. mluví o původu knihy Henoch podle běžné domněnky („Předpověděl však také o nich sedmý patriarcha od Adama, Henoch řka…) aniž ukazuje, že byl v této příčině omilostněn zvláštním zjevením“ (Srv. proti tomu poznámku Sýkorovu k tomuto místu: „Slova ta jsou uvedena nejspíše na základě ústního podání židovského a nikoli z apokryfní knihy Henochovy; do té spíše dostala se slova podobná také z podání ústního). — Snad bylo by možno připojiti Mt 23, 35, kde jsou uvedeny muky Abelovy a Zachariášovy jakožto počátek a konec dějin židovských, protože o onom vypravuje první a o tomto poslední kniha Bible (2 Par 24). Tobac. — Proti důkazu historičnosti knihy Jon, váženému z křesťanské tradice (výše pozn. 11) volnější škola katolických kritiků
