kdy padal lid její pod rukou nepřítele,
nemaje pomocníka;
nepřítel se na ni díval a smál se
sobotám jejím.
8Heth Chybila, chybila dcera Jerusalemská,
proto stala se tulačkou;
všichni ctitelé její pohrdli jí,
ježto spatřili její hanbu;
ona pak vzdychá
a odvrací se.
9Teth Skvrny viděti jí na nohou,
nedbala své budoucnosti;
klesla ku podivu,
nemá těšitele.
(Sion:) „Shlédni, Hospodine, na mou bídu,
neboť nepřítel se vypíná!“
10Iod (Básník:) Nepřítel vztáhl svou ruku
na všecky poklady její;
ano, viděla, kterak pohané vcházejí
do svatyně její,
ti, jimžto jsi zakázal vstoupiti
do tvé obce.
11Kaf Všecek lid její vzdychá,
a hledá chleba;
dává všecky skvosty za pokrm,
aby zachránil život.
(Sion:) „Shlédni, Hospodine, a považ,
kterak jsem opovržena!“
V. 8. „Chybila, chybila“ = těžce zhřešila. — Místo „tulačkou“ lépe podle hebr: „Hnusem“ (se stala), t. j. čmýrou, od níž každý s hnusem se odvrací. — Srv. níže v. 9. „skvrny“ (po měsíčcích). — „ctitelé“ = milovníci, jmenovaní výše ve v. 2d. — „hanbu“ = nahotu. — „ona“ pak vidouc, co se stalo, stydí se a hanbou odvrací svou tvář.
V. 9. „Skvrny“ (jak již vyloženo k v. 8.) lpí jí na okraji roucha (hebr), jsou tedy patrny. Obrazně je tím vyjádřena nečistota nábožensko-mravní, jejíž ohavnost jeví se nyní hrozně v pohromě, stihnuvší „dceru Jerusalemskou“. Když hřešila, nepamatovala na své konce, na následky, jaké bude hřích míti v budoucnu. (Dt 32, 29). — „ku podivu“, že bys ani nevěřil (Dt 28, 59). — V. 9ef jest vzdech zahanbené dcery Sionské. — „Hospodine,“ jenž jsi smlouvou vázán Jerusalemu… „Vypíná-li se“ nepřítel nad lidem Hospodinovým , vypíná se také nad Hospodinem samým (Is 48, 11; Os 2, 20).
V. 10. Ti, kteří nesměli býti ani přijati do Hospodinovy obce, t. j. do církve S. z., zašli ve své zpupnosti (9 f) tak daleko, že vkročili do chrámu (Dt 23, 1 n; Ez 44, 7. 9; Neh 13, 3.) — Amoňané, Moabané a Edomci, o nichž mluví zákon Dt 23, 1 n, byli spojenci Chaldů a bojovali proti Judovcům již za krále Joakima (4 Král 24, 2), možno tedy se domysliti, že byli také zastoupeni ve vojsku chaldském , jež dobylo Jerusalema r. 587 (Knabenbauer). — O Edomcích jest řeč také 4, 21. — Vzácné „poklady“ jerusalémské byly také posvátné nádoby, o nichž viz 4 Král 25, 13 n ; Jer 52, 17 n.
V. 11. líčí bídu judských vyhnanců, jimž, beztoho již ožebračeným, dlužno skývu chleba draho kupovati. — O povržení národa nebylo by ke cti Hospodinově, kdyby mělo trvati příliš dlouho. Vždyť čest Hospodinova žádá, aby lid svůj potupy zbavil, a povýšil ho, jak tolikráte (na př. skrze Izajáše) byl slíbil.
