Stránka:Bible česká SZ III.pdf/453

Tato stránka nebyla zkontrolována

(stichů), z nichž prvý má tři, druhý pak dva zdvihy („stopy“); má tedy verš úhrnem patero zdvihů („stop“). Jiní jinak.^[1]

Církev starozákonná (synagoga) zpívala Pláč při bohoslužbě každý rok dne devátého měsíce ab, t. j. ve výročí dne, kdy byl zbořen chrám prvý (Šalomounův, r. 587 před Kr.) i druhý (Zorobabel — Herodův r. 70 po Kr.); proto byl Pláč zařazen do sbírky patera knih, zvaných „megillóth“.^[2]

Také církev novozákonná užívá při bohoslužbě „Pláče“, zejména při „temných hodinkách“ na zelený čtvrtek (1, 1—14), na veliký pátek (2, 8—15; 3, 1—9) a na bílou sobotu (3, 22—30; 4, 1—6; 5, 1—11). Za každou „lekcí“ dodává výzvu: „Jerusaleme, Jerusaleme, obrať se k Hospodinovi, Bohu svému!“^[3]

Nekatolík Aug. Wünsche přiznává, že lze žalozpěvy klasického starověku, zejména elegie řecké, ohledem na jejich pravdivost, hloubku citu a ušlechtilost výrazu myšlenek postaviti po bok žalozpěvům biblickým, upozorňuje však, že ve dvou bodech liší se od nich: (a) Řek byl přesvědčen, že jest pod vlivem osudu, oné železné, neúprosné temné moci, na kterou není možno nějak působití, které nelze změniti; proto vyslovoval bol svůj tupými vý-

↑ Podle Vulg přeložil Pláč do češtiny r. 1896 (v „Kazateli“ roč. III.) Dr. Melichar Mlčoch. Metricky podle hebr přeložil jej později Jar. Jivanka v „Novém Životě“ z r. 1905, str. 13nn.
↑ Viz o nich Sv. 1., str. 715, pozn. 2.
↑ Úmysly, jež při tom církev má, jsou asi tyto:
a) Církev si přeje, by věřící ve velikých trestech, kterými Hospodin skrze Nabuchodonosora Jerusalem stihl, poznali tresty mnohem horší, jež uvedl Bůh na svůj národ, kdysi tolik milovaný, později (r. 70 po Kr.), kdy po hrozné vraždě Mesiáše byl chrám podruhé rozbořen, kdy bohoslužba na starobylém obětišti navždy přestala, kdy všecek národ byl rozptýlen do všech končin světa.
b) Církev pokládá za neštěstí národa, jenž kdysi ve světle zjevení Božího chodil, jeho zaslepenost, s jakou odmítal a odmítá dosud jasné světlo zjevení dokonalého, novozákonného; to neštěstí chce církev katolická oplakávati slovy pěvce, který byl sám také příslušníkem nešťastného toho zaslepeného národa.
c) Církev vidí také v pádu Jerusalema a chrámu obraz neštěstí, jež stihlo ji samu vinou vnitřních i vnějších nepřátel, a to neštěstí oplakává dojemnými, žalostnými slovy dávného ctihodného pěvce. Hlavní ti nepřátelé jsou: pokrok vlažnosti ve víře, zkáza mravů, poslouchání sirenských hlasů svůdců (bludařů, rozkolníků), odpad mnohých jejích dětí od ní a tím i od jediného pramene blaha časného i věčného, olupování a znásilňování církevních představených, pronásledování jejích sluhů, útisky všech věrných křesťanů.
d) Církev ve zpustošení a v trestech nevěrného města Jerusalema předkládá nám k úvaze zpustošení a trest, jejž uvaluje na sebe každá duše, oddávající se hříchu a ve hříchu dokonce i umírající.
e) Ve stavu zbořeného města a národa z vlasti vyhnaného církev chce oplakávati vyhnanství všeho lidstva, jež pádem prarodičů podlehlo rozkladu a rozvratu.
f) Konečně církev chce — a to obzvláště ve sv. týdnu — v trestaném narodě představiti samého Spasitele, jenž se stal ve svém utrpení zástupcem všeho lidstva, jenž tresty za jeho hříchy dal uvaliti na sebe, jenž dopustil, by chrám jeho svatého těla bez viny podobným způsobem byl zpustošen jako kdysi chrám a město zpustošeno bylo od pohanů. — Připojujíc k žalozpěvům sv. týdne dojemnou mateřskou výzvu, otřásající duší: „Jerusaleme… obrať se…“ církev jménem a obrazem Jerusalema vybízí nejprve národ židovský, poté i lid křesťanský, každou křesťanskou duši, ano i všecko lidstvo, aby se navrátili všichni k Bohu a k věrnosti, která je váže vůči jedinému Pánu a Blažiteli lidstva. (Seisenberger.)

[p445-4-1] Podle Vulg přeložil Pláč do češtiny r. 1896 (v „Kazateli“ roč. III.) Dr. Melichar Mlčoch. Metricky podle hebr přeložil jej později Jar. Jivanka v „Novém Životě“ z r. 1905, str. 13nn.

[p445-5-2] Viz o nich Sv. 1., str. 715, pozn. 2.

[p445-6-3] Úmysly, jež při tom církev má, jsou asi tyto:
a) Církev si přeje, by věřící ve velikých trestech, kterými Hospodin skrze Nabuchodonosora Jerusalem stihl, poznali tresty mnohem horší, jež uvedl Bůh na svůj národ, kdysi tolik milovaný, později (r. 70 po Kr.), kdy po hrozné vraždě Mesiáše byl chrám podruhé rozbořen, kdy bohoslužba na starobylém obětišti navždy přestala, kdy všecek národ byl rozptýlen do všech končin světa.
b) Církev pokládá za neštěstí národa, jenž kdysi ve světle zjevení Božího chodil, jeho zaslepenost, s jakou odmítal a odmítá dosud jasné světlo zjevení dokonalého, novozákonného; to neštěstí chce církev katolická oplakávati slovy pěvce, který byl sám také příslušníkem nešťastného toho zaslepeného národa.
c) Církev vidí také v pádu Jerusalema a chrámu obraz neštěstí, jež stihlo ji samu vinou vnitřních i vnějších nepřátel, a to neštěstí oplakává dojemnými, žalostnými slovy dávného ctihodného pěvce. Hlavní ti nepřátelé jsou: pokrok vlažnosti ve víře, zkáza mravů, poslouchání sirenských hlasů svůdců (bludařů, rozkolníků), odpad mnohých jejích dětí od ní a tím i od jediného pramene blaha časného i věčného, olupování a znásilňování církevních představených, pronásledování jejích sluhů, útisky všech věrných křesťanů.
d) Církev ve zpustošení a v trestech nevěrného města Jerusalema předkládá nám k úvaze zpustošení a trest, jejž uvaluje na sebe každá duše, oddávající se hříchu a ve hříchu dokonce i umírající.
e) Ve stavu zbořeného města a národa z vlasti vyhnaného církev chce oplakávati vyhnanství všeho lidstva, jež pádem prarodičů podlehlo rozkladu a rozvratu.
f) Konečně církev chce — a to obzvláště ve sv. týdnu — v trestaném narodě představiti samého Spasitele, jenž se stal ve svém utrpení zástupcem všeho lidstva, jenž tresty za jeho hříchy dal uvaliti na sebe, jenž dopustil, by chrám jeho svatého těla bez viny podobným způsobem byl zpustošen jako kdysi chrám a město zpustošeno bylo od pohanů. — Připojujíc k žalozpěvům sv. týdne dojemnou mateřskou výzvu, otřásající duší: „Jerusaleme… obrať se…“ církev jménem a obrazem Jerusalema vybízí nejprve národ židovský, poté i lid křesťanský, každou křesťanskou duši, ano i všecko lidstvo, aby se navrátili všichni k Bohu a k věrnosti, která je váže vůči jedinému Pánu a Blažiteli lidstva. (Seisenberger.)

[1]

[2]

[3]