Poslední dny Jerusalema jsou v Pláči tak živě, podrobně a názorně vykresleny, že dlužno míti za to, že patero jeho žalozpěvů bylo napsáno brzy po líčených událostech, na troskách Jerusalema neb aspoň nedaleko nich, tedy tehdy a tam, kdy a kde měl spisovatel všecko ještě v čerstvé paměti a v živém citu.
Celistvost Pláče, jeho obsah, duch, tóny jeho, sloh a mluva velmi podobná mluvě, slohu a duchu Jeremjášových proroctví, potvrzuje správnost starého (od počátků až do XVIII. století sahajícího) židovského i křesťanského podání, že spisovatelem Pláče jest prorok Jeremjáš. Toho podání zastávali se za doby novější zejména katolíci Flöckner, Cornely, Kaulen (Hoberg), Trochon, Knabenbauer a nekatolík Keil[1] proti protestantské nadkritice, jež Pláč zcela nebo částečně Jeremjášovi upírá. (Z katolických kritiků toliko Zenner[2] a Holzhey[3] popírají jeremjášský původ Pláče.)
První čtyři básně (hlavy) Pláče jsou básně abecední (první, druhá a čtvrtá jednoduše, hl třetí trojnásobně). Hl pátá jest báseň abecedující. Srv. Ž 9. Ž 24 a jj. — (Žalm „abecedujicí“ má tolik veršů, kolik jest v hebr. abecedě písmen, t. j. 22., ale nepočíná každý v. písmenem podle řady té abecedy.) Básník učinil tak nejspíše proto, že 22 verše byly mu rámcem a hranicí, kterou omezoval zpěv, látkou velmi rozsáhlý, jenž snadno mohl vésti k rozvláčnosti. Také pamět posluchačů (případně i zpěváků, kteří chtěli zpěvy přednášeti), nalezla v abecedním postupu (akrostichu) vítanou pomůcku. Nápadno jest, že toliko ve hl 1. zachován jest obvyklý postup hebr. abecedy, podle něhož písmě pe jde za písmenem ʿajin, kdežto ve zpěvu 2, 3, 4. jde ʿajin za pe (pe před ʿajin). Postup písmen v abecedě nebyl snad ještě za Jeremjáše dokonale ustálen, a Jeremjáš použil jednou jedné a třikráte druhé možnosti z jakési básnické volnosti (licentia poetica), podle toho, jak se mu hodil do postupu myšlenek ten neb onen postup písmen.
Lauer se domnívá, že každý verš Pláče jest složen ze dvou členů
- ↑ Viz níže pozn. Vulg (a LXX) před prvou hl; viz i nadpis hl 5. — Svědkové podání židovského jsou Josefus Flavius (Starož X 5, 1); Talmud (pojednání Baba bathra 15a); Targum (aramský) k Pláči má nadpis: „Řekl Jeremjáš, prorok a kněz veliký“:… — Staří byli přesvědčeni o jeremjášském původu Pláče tak, že jej pokládali mnohdy za jeden celek s knihou Jeremjášových proroctví, a proto ho (Pláče) v seznamech biblických knih mnohdy ani neuváděli. (Srv. seznam sněmu círk. slaveného r. 393 v Hippu a r. 397 v Kartagině, jakož i jj. Sněm Tridentský uvádí jej slovy: „Jeremjáš s Baruchem“.)
- ↑ Zenner má na zřeteli 3, 54a, narážející na Jer 38, 6. Ve vyschlé cisterně nemohly prý Jeremjášovi prouditi vody nad hlavu; tato nadsázka jest prý příliš veliká, aby ji mohl napsati ten, kdo věc sám zažil. Pozdější spisovatel, jemuž událost byla známa toliko z podání, mohl prý velmi dobře tak napsati v souhlase s dějinami, zpracovanými v ústech lidu.
- ↑ Nepatrné zvláštnosti slohové v Pláči se vyskytující neoprávňují stanoviti jiného spisovatele Pláče, od spisovatele Jeremjášových proroctví odlišného; lze je vysvětliti dokonalejším tvarem uměleckým a hlubším bolem Pláče proti méně dokonalému uměleckému tvaru Jeremjášových pr oroctví. — Závislosti Pláče na Ezechielovi dokázati dosud se nikomu nepodařilo. — Jer dovedl dobře rozlišovati příkoří, kterých se mu dostalo od kněží jerusalemských, a vznešený úřad, božské povolání a ustanovení jejich, i mohl truchliti nad jejich osudem (1, 19; 2, 9 n. 20; 4, 1 n), třebaže kdysi velm i bolestně jejich křivdy pociťoval (Jer. 5, 31). — Výkřik 2, 9. dá se vysvětliti na jazyku Jeremjášově velmi dobře: Když byl Jerusalem i s chrámem pobořen, zdálo se mu, že vyhaslo i proroctví, s národem israelským tak úzce srostlé (Kaulen-Hoberg).
