Stránka:Bible česká SZ III.pdf/1153

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


v řeči a od dětství v ctnostech cvičeného, an se modlll s rukama pozdviženýma za veškeren národ židovský. 1Poté se mu ukázal i jiný muž, věkem i nádherným vzezřením budící úžas a oblitý velebností veliké krásy. 14Oniáš ujav slovo řekl: „Tento jest milovník bratří a národa israelského; je to ten, který se mnoho modlí za národ a za všecko svaté město: Jeremiáš, prorok Boží.“ 15Tu Jeremiáš vztáhl pravici a dal Judovi zlatý meč řka: 16„Vezmi svatý meč, dar od Boha, kterým porazlš nepřátele lidu mého israelského.“

17Napomenuti tedy byvše výbornými řečmi Judovými, které byly s to, aby zvýšily odvahu a posilnily mysli jinochů, umínili si, že se dají do boje a že budou statečně bojovati, aby zmužilostí věc ukončili, protože bylo svaté město i chrám v nebezpečí. 18Neboť o ženy, o děti, též i o bratry a příbuzné měli menší starost; ale největší a přední strach byl o svatý chrám. 19Ale i ti, kteří byli v městě nemalou starost měli o ty, kteří se měli potýkati. 20Když již všichni očekávali budoucí rozhodné bitvy, a když nepřátelé byli již tu, když vojsko bylo sešikováno, sloni a jezdci na příhodných místech spořádáni, 21tu Machabejský, vida příchod toho množství, všelijaké druhy zbraně a vzteklost slonů, vztáhnuv ruce k nebi vzýval Pána, který divy činí, který ne podle moci zbraní, ale jak se jemu líbí, hodným dává vítězství. 22Vzývaje ho řekl toto: „Ty, Pane, který jsi za času Ezechiáše, krále judského, poslal anděla svého a pobil jsi z vojska Senacheribova sto osmdesát pět tisíců: 23pošli i nyní, panovníče nebes, dobrého svého anděla ořed pnámi na hrůzu a na postrach velikého ramene svého, 24aby se báli ti, kteří s rouháníní táhnou proti tvému svatému národu.“ Tak tedy se pomodlil.

25Nikanor a vojsko jeho za zvuku trub a písní postupovalo, 26kdežto Juda se svými vzývavše Boha a modlíce se vešli v bitvu. 27Rukama sice bojujíce, ale srdcem k Pánu se modlíce, pobili ne méně než třicet pět tisíc přítomností Boží velice obveseleni jsouce. 28Po bitvě s radostí se vracejíce zpozorovali, že Nikanor padl ve svém odění. 29Protož učinivše křik a povyk jazykem otců dobrořečill Pánu všemohoucímu. 30Tehdy Juda, který tělem i duší všecek hotov byl umříti za měšťany, rozkázal Nikanorovu hlavu a ruku s ramenem uťatou přinésti do Jerusalema. 31Když pak tam přišel, svolav spoluměštany i kněze k oltáři, povolal i ty, kteří byli na hradě. 32A ukázal hlavu Nikanorovu i nešlechetnou ruku, kterou byl se slovy velmi zpupnými proti svatému domu všemohoucího Boha vztáhl; 33kázal dále vyřezati jazyk bezbožného Nikanora a po kusech předhodit jej ptákům; ruku pak pošetilcovu dal proti chrámu pověsiti. 34Tu všichni dobrořečlli Pánu nebeskému řkouce: „Požehnaný ten, který zachoval místo své neposkvrněné!“ 35Hlavu Nikanorovu pověsil vysoko na hradě na patrné a zjevné znamení pomoci Boží. 36Všichni pak usnesli se v obci na zákoně, aby


V. 13. „jiný muž“ s pozdviženýma rukama,

V. 16. „svatý“, ježto bude ve službách Božích.

V. 17. „že se dají do boje“, že se nepoloží táborem, v němž by čekali, až budou napadeni (srv. výše v. 1.), ale že prve napadnou nepřítele sami.

V. 22 n. Srv. 1 Mach 7, 41; 2 Mach 8, 19; 4 Král 19, 35; Is 37, 36.

V. 30. Podle řeckého Juda vždy a všude tělem i duši na prvním místě za své sploluobčany bojoval, a od mládí svou přízeň k soukmenovcům věrně zachoval.

V. 31. „na hradě“ jerusalemském byla syrská posádka (1 Mach 13, 51) — „ruku vztáhl“, jak bylo řečeno výše 14, 32 n.

V. 36 n srv. s 1 Mach 7, 49. — Srv. také Est 9, 21. 29. 31; třinácty den adaru připadl r. 151 na čtvrtek 8. března r. 161 před Kr.