oheň s oltáře skryli jej v údolí, kde byla hluboká a suchá studna; v té jej uschovali tak, že to místo zůstalo všem neznámo. 20Když pak mnoho let minulo a líbilo se Bohu, aby poslán byl Nehemiáš od perského krále, poslal (tento) vnuky oněch kněží, kteří jej byli skryli, aby vyhledali ten oheň; a když nám vypravovali, že nenašli ohně, ale hustou tekutinu, 21kázal jim jí navážiti a sobě přinésti; a když byly oběti (již) položeny, rozkázal kněžím Nehemiáš pokropiti tou tekutinou dříví i to, co bylo na ně vloženo. 22Když se to stalo a přišla chvíle, kdy slunce, které prve bylo za mrakem, zase zasvítilo, zapálil se oheň veliký, takže se všichni divili. 23Zatím co se obět dokonávala všichni kněží konali modlitbu: Jonatas začínal, ostatní odpovídali. 24(Ta) Nehemiášova modlitba zněla takto:
„Pane Bože, všech věcí stvořiteli, hrozný a silný, spravedlivý a milosrdný, který jsi sám jediný dobrotivý král, 25jediný dobrodinec, jediný spravedlivý, všemohoucí a věčný, jenž vysvobozuješ Israele ze všeho zlého, který jsi učinil otce (naše) svými vyvolencí, který jsi je posvětil, 26přijmi (tuto) obět za všecek lid svůj ísraelský, chraň a posvěcuj majetek svůj! 27Shromažď nás rozptýlené, vysvoboď ty, kteří jsou v porobě národů a popatř na ty, kteří jsou v potupě a v ohavnosti; ať zvědí náro'dové, že jsi ty Bůh náš! 28Sevři (trestem) ty, kteří nás utlačují a ty, kteří nás haní zpupně! 29Zasaď lid svůj na místě, svatém, jak byl slíbil Mojžíš!“
30Kněží zpívali také písně, až byla oběť dokonána. 31A když byla dokonána, rozkázal Nehemiáš zbytkem tekutiny políti větší kameny. 32Když se tak stalo, plamen z nich se zapálil, ale od světla, které se zastkvělo od oltáře byl stráven. 33Jak se ta věc roznesla a
řeckého byl oheň uschován „v dutině (sklepení) jakési vyschlé cisterny“. — Podle 2, 1. stalo se tak na rozkaz Jeremjáše proroka.
V. 20. „mnoho let minulo“ od r. 587 (pád Jerusalema) do 444 (první příchod Nehemjášův do Jerusalema), tedy bezmála půldruhého století (143 roky). — „od perského krále“ Artaxerxa I. (viz I. sv. str. 1282). — „nám“ = našim předkům; možno také, že to slovo vzato jest ze staršího pramene, který byl napsal očitý svědek z dob Nehemjášových. — Zbytky posvátného ohně nemohly býti nalezeny za dob Zorobabelových snad proto, že potomci „vnukové“) kněží, kteří jej za Nehemjáše nalezli, nebyli se tehdy (za Zorobabela) ještě do Palestiny vrátili, ale učinili tak později, kdy již na oltáři nový oheň zase hořel — „hustou tekutinu“ zbylou z oleje, který byli kněží před odchodem do zajetí babylonského spolu s ohněm ukryli.
V. 21. „kněžím“ podle řeckého proti nesprávnému „kněz“ (Vulg).
V. 23. O střídavé modlitbě, písni srv. Jdt 15, 14 (16, 1). — „Jonatas“ mohl by býti Jonatan, velekněz jmenovaný Neh 12, 11 n.; a ježto tam místo Jonatan dlužno čísti Jochanan, možno, že i tu jest čísti podobně. — „odpovídali“ jako Nehemjáš (řec.).
V. 24. „stvořiteli“, který miluješ vše, co jsi stvořil (Moudr. 11, 25). — „posvětil“ = své službě zasvětil odděliv jej od ostatních národů.
V. 29 n. „posvěcuj“ národ svůj, který je znesvěcen tím, že je rozptýlen mezi národy a jest od nich poroben.
V. 29. „zasaď“ jako rostlinu. — „místo svaté“ - Palestina jako výše 1, 7. - Srv. dále Ex 15, 17; Dt 30, 3—5.
V. 31 n. „zbytkem“, který nebyl nalit na hranici a na oběť (v. 21). — Zjev měl ukázati, že kromě posvátného ohně na oltáři žádný jiný posvátný oheň nebude; spolu měla vysvitnouti síla ohně oltářního, kdyžtě způsobila totéž, co bylo prve způsobilo světlo sluneční! Židé jerusalemští nepochybují o tom, že tu vypravují zázraky.
V. 33 n. Králi perskému oznámil věc nejspíše Nehemjáš sám, snad tehdy, kdy se vrátil z Jerusalema do Persie ke dvoru, t. j. roku 433—2. — Král perský dal ohraditi místo, kde byl nalezl zázračný oheň, ježto i jeho náboženství
