zbraně a utekli; 45i honili je cestu jednoho dne od Adazeru, až jak se jde do Gazary a troubili za nimi na polnice dávajíce návěští. 46I vyšli ze všech městeček judských vůkol a napadli je z boků, že se vraceli zase k oněm; všichni padli mečem a nezůstal z nich ani jeden.
47I obrali je o kořist, o lup, hlavu Nikanorovu sťali, jakož i pravou jeho ruku, kterou byl pyšně vztáhl; přinesli a pověsili (ji) proti Jerusalemu. 48Lid se velmi veselil; slavili ten den s veselím velikým. 49A ustanovil (Juda), aby slavili každý rok ten den třináctého dne měsíce adaru.
50Měla pak pokoj země judská nedlouho.
Hlava 8. — 1Juda uslyšel o slávě Římanů, že jsou mocni a silní, že povolují všem, co kdo od nich žádá, že se všemi, kteříkoli přistoupili k nim, vešli v přátelskou smlouvu, že jsou tedy mocní a silni. 2Slyšeli také o jejich válkách a o hrdinských činech, které byli učinili v bojích s Galaty, že se jich zmocnili a učinili si je poplatnými; 3(uslyšeli) dále jak veliké věci učinili ve Španělsku, že se zmocnili dolů na stříbro a na zlato, které tam jsou, že opanovali všecka místa svou moudrostí a vytrvalostí; 4— a ta místa že byla velmi daleko od nich — a že krále, kteří byli přitáhli na ně od končin země, potřeli, že je porazili ranou velikou, ostatní pak že jim dávají poplatek každý rok; 5dále Filipa a Persea krále cetejského i jiné, kteří se zbroje proti nim byli chopili, že potřeli bojem a zmocnili se jich; 6dále An-
V. 45 n. {{{1}}} (v. 40). — {{{1}}} jako 4, 15. Od Chirbet Adasa jest k Tell—Džezeru asi 35 km. — Polnicemi budili v prchajících hrůzu a spolu dávali jimi obyvatelstvu krajiny, kudy nepřítel utíkal znamení, aby prchající napadali z boků. Ti tedy obraceli se vpřed a naráželi na své druhy, kteří pádilí za nimi; tím vznikl hrozný zmatek, který vnesl do řad utíkajich děsnou zkázu. — K lidovému rčení, které vyslovuje dokonalou porážku nepřítelovu srv. Ex 8, 31 (27); 10, 19. Jos 8, 22; 10, 28 n; ll, 8. 22. a jj.
V. 47. „proti Jerusalemu“ = proti jerusalemskému chrámu. Srv. 2 Mach 15, 33.
V. 49. Den na to, 14. adaru byl den Mardocheův (2 Mach 15, 37.)
V. 50. Srv. Sdc 3, 11; 5, 31; 8, 28.
Hl 8. — V. 1. Co bylo „{{Prostrkaně|slavného“ o Římanech vypravováno, podáno níže; je to pověst, za jejíž pravdivost svatopisec do nejmenších podrobností neručí; podává toliko, co o Římanech v ústech lidu kolovalo. Ta pověst byla dostatečným důvodem, aby čin judův (hledati pomoci u Římanů) byl ospravedlněn.
V. 2. „Slyšeli“ Juda a bratří jeho. — „Galaty“, t. j. Gally či Kelty italskými; ty boje popisuje Polybius (2, 18—34). (Gallům usedlým v Malé Asii, t. j. v Galacii Římané poplatku neuložili.)
V. 3 n. O Hispanii bojovali Římané s přestávkami asi 200 roků, od prvnich Scipionů až po Césara Augusta. Za dob machabejských neměli ještě Římané celé Hispanie v moci. — „krále“ = vladaře menších území, případně i vojevůdce.
V. 5. Filip III., syn Demetria II., král macedonský válčil s Římany více roků, až konečně r. 197. před Kr. byl od nich doražen (Livius, Florus, Polybius). Perseus, jeho syn a nástupce poražen byl r. 167. před Kr. od Emilia Paula u Pydny. — O Ceťanech srv. výše 1, 1.
V. 6—8. mluví o Antiochovi Velikém (králi syrském 223—187). — „Asie“ = Syrie a většího dílu Malé Asie. Po bitvě u Magnesie r. 189, kterou Antioch III. prohrál, byl přinucen vzdáti se území před Taurem ve prospěch Římanů, kteří postoupili Mysii, Lydii a Frygii Eumenovi II., králi pergamskému, Licii pak a Karii až po řeku Méander Rhoďanům. — Když táhl Antioch III. r. 192 do války s Římany, mohl míti 120 slonů, kterých však mnoho pozbyl, takže v bitvě u Magnesie mohl jich postaviti do šiku toliko 54 (Livius 37, 39). — Appian píše, že měl Antioch 70.000 mužů; u Magnesie
