byl sedmý rok a Židé z pohanstva vysvobození byli strávili zbytky zásob. 54Zbylo tedy na místech svatých málo mužů; byl se jich totiž zmocnil hlad, i rozprchli se, každý do svého domova.
55Lysiáš, když uslyšel, že Filip, kterého byl ustanovil král Antioch, když ještě živ byl, aby vychoval Antiocha, syna jeho ke království, 56vrátil se z Persie a z Medie s vojskem, jež bylo s králem vytáhlo, a že se snaží ujmouti správu říše, 57spěchal odtáhnouti i řekl králi a vůdcům vojska: „Hyneme každý den, potravy máme málo, místo, které obléháme je dobře hrazeno a dlužno nám postarati se o říši. 58Proto nyní podejme pravice těmto lidem a učiňme mír s nimi i se vším národem jejich; 59zaručme se jim, že jim bude dovoleno choditi v zákonech svých jako prve. Nebo pro jejich zákonná ustanovení, která jsme potupili, rozhněvali se a učinili toto všecko.“ 60Ta řeč zalíbila se králi i knížatům, i poslal k nim nabídnouti mír a oni jej přijali. 61Když jim byl král i knížata přisáhli, vyšli z pevnosti.
62Král však vystoupiv na horu Sion a spatřiv pevnost místa toho, zrušil rychle přísahu, kterou byl učinil a kázal zbořiti zeď vůkol.
63A spěšně odtrhnuv vrátil se do Antiochie; nalezl Filipa, an panuje nad městem; i bojoval proti, němu a vzal město.
3. Juda za Demetria I.
(7, 1—9, 22)
Juda nabyl vrchu nad odpadlým veleknězem Alcimem (7, 1—25). Bojuje vítězně proti Nikanorovi (7, 26—50). Juda vvjednává s Římany (8, 1—32). Statečně bojuje proti Bakchidovi umírá (9, 1—22).
Hlava 7. — 1Léta stého padesátého prvního vyšel Demetrius, syn Seleukův z města Říma, vtáhl s nemnohými muži do města pomoského a prohlásil se tam králem. 2Když vešel do královského domu svých otců, zajalo vojsko (jeho) Antiocha a Lysiáše, aby je přivedli k němu. 3Když mu to bylo oznámeno, řekl: „Neukazujte mi tváří jejich!“ 4Zabilo je tedy vojsko. A Demetrius zasedl na svůj královský trůn.
5I přišli muži nešlechetní a bezbožní z Israele v čele s Alcimem,
V. 55. srv. s 6, 14 n, Z nouze Lysiáš nabízí mír statečným obhájcům Sionu. Vždyť mu nyní počne tuhý zápas s Filipem o správu cele říše! (v. 57).
V. 59. „potupili“ zrušivše je (řec).
V. 63. srv. s 2 Mach 9, 29; 13, 4n.
Hl. 7. — V. 1—50. srv. 2 Mach 14, 1—15, 36. — Podle výpočtů Kuglerových přistál Demetrius I. (Soter) v Tripoli {{Prostrkaně|krátce před 30. září r. 162 (= 151 Seleuk.) a nastoupil na trůn brzy po tom; Alcim nemohl přijíti na jeho dvůr dříve nežli v říjnu r. 162. — Jak bylo již výše poznamenáno, Demetrius, syn Seleuka IV. (bratra Epifanova) byl poslán do Říma, aby tam byl rukojmím místo Antiocha právě toho roku, kdy otec jeho Seleukus IV. od Heliodora byl zavražděn (r. 175). Poměry přály Antiochovi tak, že se zmocnil za souhlasu římského senátu trůnu syrského, ačkoliv podle práva a spravedlnosti patřil Demetriovi. Když Epifanes umřel, Demetrius dvakrát uplatňoval u senátu svá nástupnická práva, ale marně; proto na radu Polybiovu z Říma prchl a v průvodu osmi svých přívrženců přistál v Tripoli (v Syrii); bylo mu tehdy 23 let. (Polybius, Appian, Livius, Jos. Flavius). Odtud se dostal do hlavního města Antiochie. Obyvatelstvo jej s nadšením přijalo a vojsko Antiocha V. (Lysiášovo) k němu přešlo. Po dvou letech zásluhou Tiberia Grakcha byl uznán také od Římanů.
V. 3 n. Demetrius nechtěl vzíti odpovědnost za vraždu sveho bratrovce (syna otcova bratra), ale vojáci pochopili snadno a velmi dobře, čím se novému pánu svému nejlépe zavděčí.
V. 5. srv. s 6, 21. — Alcim (Alkimos) jest pořečtělé jméno z hebrejského „Eljákím“. Alcim byl již prve veleknězem, ale pro svou náklonnost k řecké vzdělanosti úřadu svého pozbyl (2 Mach 14, 3—7).
