Stránka:Bible česká SZ III.pdf/1070

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


52Dvacátého pátého dne měsíce devátého, to jest měsíce kasleu, roku stého čtyřicátého osmého vstavše před jitrem 53podali oběť podle zákona na novém oltáři na zápalné oběti, který byli udělali. 54Týž čas, týž den, kdy jej poskvrnili pohané, týž den obnoven byl se zpěvy za zvuku citar, harf a cymbálů. 55Veškeren lid padl na tvář, klaněli se a dobrořečili k nebi tomu, který jim dal štěstí.

56Osm dní slavili posvěcení oltáře podávajíce s veselím oběti zápalné, oběti pokojné a chvály. 57Průčelí chrámu ozdobili zlatými věnci a štítky, obnovili také brány jakož i chrámové kobky a udělali k nim dveře. 58Velmi veliké bylo veselí lidu, že byla odvrácena potupa pohanů.

59Juda, bratří jeho a všecka obec israelská ustanovili, aby slaven byl den posvěcení oltáře časy svými, rok co rok, osm dní ode dne dvacátého pátého měsíce kasleu s veselím a radostí.

60Toho času postavili také kolem hory Sionu vysoké zdi a pevné věže, aby někdy pohané přitáhnouce nepošlapali jí, jako učinili prve 61a položili tu posádku, aby ji střehli. K ochraně její ohradili také Betsur, aby měl národ pevnost proti zemi Edomské.

Hlava 5. — 1Když okolní národové uslyšeli, že jest oltář a svatyně zřízena jako prve, rozhněvali se velmi; 2uradili se na tom, že příslušníky rodu Jakobova, kteří byli mezi nimi, vyhladí a počali (také) lid pobíjeti a (jej) pronásledovati.

3Juda pak bojoval proti synům Esauovým v zemi Idumejské, to jest proti těm, kteří byli v Akrabatane — byli totiž znepokojovali lid israelský — a porazil je ranou velikou.



V. 52 n. Bylo to 24. prosince r. 165. před Kr., právě tři roky po tom kdy byl oltář poskvrněn (1, 62). Zasvěcením oltáře byl zasvěcen spolu i chrám. To posvěcování trvalo osm dní, t. j. od 24—31 prosince (Kugler). Srv. v. 56. I jiné svátky bývaly slaveny osm dní. — S obětmi pokojnými byly spojeny obětní kvasy (hody).

V. 59. Také otcové jejich slavívali výroční dny památných událostí: Srv. na př. Jer 52, 12n; Zach 7, 3. — Srv. Jan 10, 22. Jos. Flavius svědčí, že za dob jeho slaveno bylo každoročně posvěcení chrámu; slulo tehdy „Světla“ (Starož. XII 7, 7). Srv. níže 2 Mach l, 9; 10, 6.

V. 60n. „Sion“ slula tehdy chrámová hora; srv. výše v. 37 n. — Betsur byla pevnost, která bránila Jerusalem a tedy také chrám proti nepříteli, přicházejícímu od jihu, jako na př. proti Edomcům. Srv. výše v. 29. opravený podle řeckého.

Hl. 5. — V. 1 n. „lid“, Židy, kteří žili v menšinách mezi pohanskými národy, sousedícími s Judskem. Stará zášť znova vzplála. Odvěkými nepřáteli Židů byli Edomci. Srv. Nm 20, 18; 1 Král 14, 17; 2 Par 28, 17; Z 136, 7. a jj. Snadno si vysvětliti, že Israelité, jejichž území šlo kdysi až k Akabě, zůstali roztroušeni, zejména na bývalém území kmene Simeonova, na jihu území kmene Judova, až do této doby. Juda pokládal se pochopitelně za ochránce těchto židovských menšin, proto vytáhl do boje proti jejich utlačovatelům, Edomcům ke konci února r. 164. před Kr. (Kugler). O té výpravě vypravují níže v. 3—5; 2 Mach 10, 14—23.

V. 3. synové Esauovi“=Esauovci=Edomci. Srv. Gn 36, 15. 43. a jj. - „Akrabatane“ jest krajina edomská, zvaná tak od Štírového průsmyku“ Ma’ale Aqrabbím. Viz Nm 34, 4. — Za v. 3. schází ve Vulg: „pokořil je, obral je o kořist“ — (Jiní dovolávajíce se rukopisu Alexandrijského, který místo „Idumejské“ má „Judské“ domnívají se, že Juda bojoval proti kolonii Edomců, usazených v severovýchodním Judsku (jihovýchodně Sichemu), v krajině Akrabaténé, kterou častěji jmenuje Josef Flavius (O válce žid. II 12, 4; 20, 4; 22, 2; III. 3, 4; IV. 9, 3. 4. 9.) V Edomsku byl tehdy velícím generálem Gorgiáš, kterého byli Židé porazili u Emausu