6Poté padnuv na lože a znamenaje, že umře, 7povolal vznešené služebníky své, kteří s ním byli vychováni od mládí a rozdělil jim království své ještě za živa. 8Dvanácte let panoval Alexander prve než umřel.
9I nastoupili služebníci jeho vládu, každý na svém místě, 10a vstavili si po smrti jeho všichni koruny, i synové jejich po nich, na mnoho let, a rozmohlo se mnoho zlého po zemi.
ČÁST PRVÁ: Antioch IV. Epifan a Matatiáš
(1, 11—2, 70)
1. Antioch IV. Epifan pronásleduje Židy
(1, 11—67)
Epifan podporuje Židy, pohanům přející: Nastoupiv na trůn (1, 11) dal jim právo beztrestně a bezpečně žíti pohansky (1, 12—14); ti toho práva používali na hanbu Jerusalema (1, 15 n). Epifan poraziv Egypt (1, 17—20) olupuje chrám jerusalemský, (1, 21—24) pobíjí lidi (1, 25—29); znova posílá na Jerusalem Apollonia (1, 30—34) a zanechává v jerusalemském hradě svou posádku (1, 35—42). Epifan usiluje říši svou nábožensky sjednotit (1, 43—45). Zakazuje Židům výkony jejich náboženství (1, 46—52); ustanovuje vykonavalele svých rozkazů (1, 53—56); dává chrám jerusalemský zneuctít a knihy svaté pálit (1, 57—62); neposlušné dává popravovati (1, 63—67).
11Vzešel z nich také výhonek nešlechetný, Antioch Slavný, syn krále Antiocha, jenž byl v Římě rukojmím; stal se králem léta stého třicátého sedmého vlády řecké.
V. 6. Diodor a Plutarch vypravují, že si uhnal smrtelnou nemoc nestřídmostí na hostině.
V. 7. „rozdělil jim“ je v ten rozum, že měli býti místodržícími těch oněch provincií pod jediným králem. Oni však „rozdělili si“ později dědictví Alexandrovo tak, že se učinil každý z nich vladařem samostatným (v. 10).
V. 8. Alexander zemřel kolem 13. června r. 323 před Kr. došed 32 roků stáří.
V. 9. Po smrti Alexandrově provolán za krále Arrhidaeus, syn Filipův a jemu přidělen byl Perdikkas; tomu byl umírající Alexander dal s ruky svůj prsten a tím ho ustanovil správcem říše. Ptolemeus Lagi dostal Egypt, Laomedon Syrii, Filotas Cilicii, Python Medii, Eumenes Paflagonii a Kappadocii, Antigonos Pamfilii a Lycii, Asander Karii, Menander Lydii, Leonnatos Malou Phrygii, Lysimachos Tracii, Antipater a Krateros Macedonii, Illyrii, Epir a Řecko, atd.
V. 10. „po smrti“ ne hned, ale teprve později; pokud měl Alexander zákonité dědice, uznávali více méně jejich nadřízenost. — „všichni“ řečeno lidově (přibližně), neboť neučinili tak všichni do jednoho. „Králi“ jmenováni bývají: Antigon v Asii, Ptolemeus v Egyptě, Seleukus v Syrii, Lysimachus v Tracii, Kassandros v Macedonii kolem r. 305. — „Mnoho zlého“ natropili jmenovaní „diadochové“ vzájemnými válkami, útisky národů, nespravedlostí, všelijakými zločiny.
V. 11. „z nich“ = ze synů „diadochů“ (v. 10), kteří natropili tolik zla; z kořene zlého vzešel, vypučel výhonek, jenž nemohl býti než nešlechetný. „Osvícený“ = Epifanes, přívlastek, jejž měli také jiní králové jako Seleukus VI., Ptolemeus V. — R. 198 před Kr. porazil Antioch III., příjmím Veliký, u pramenů Jordánských (u Paneas) egyptské vojsko, jemuž velel Skopas. Následek toho vítězství: Palestina byla navždy odtržena od Egypta a přivtělena k Syrii (Viz Sv. I. str. 1284). — Antioch III zpyšněv četnými šťastnými válečnými výpravami pojal úmysl vzkřísiti pod svým žezlem říši Alexandra Vel. Podle toho plánu také jednaje počal sjvou říši rozšiřovati na úkor Egypta, Pergamu a Řeků. Ti požádali za pomoc v Římě a tak došlo k válce Antiocha III. s Římany r. 192. před Kr. Válka skončila bitvou u Magnesie r. 190 pro Antiocha nešťastně. Byl přinucen přijmouti podmínky Římanů, mezi nimiž byl také
