Stránka:Bajky Ivana Krylova v devíti knihách, díl I.djvu/8

mých větví rozsáhlých jež kryto hustým stínem,
pak v nepohodách byl bych bezpečným ti klínem;
než zákon přírody vám dovolí
jen břehy, Éolův kde divý vítr vládne.
Toť nemá příroda již o vás péče žádné!“
— „Tys velmi souciten,“ mu Rákos odvětí;
„však nermuť se, tak zle mi není zkoušeti!
Věz, pro sebe já vichrů nehrozím se,
ač prohýbám se, nezlomím se;
A tak bouře málo škodí mně,
a spíše tobě víc než hrozí mně.
Ač pravda, doposud že jejich kruté zlosti
tvé nepřemohly statečnosti;
ty hlavy nekloníš, když vichrů zuří běs;
však přijde čas tvůj, věz.“
A sotva dořekla to Třtina,
an jede z končin ledových
sem vítr v šumu krup a dešťů vichrových.
Dub stojí, do země se kloní Rákosina.
Zle hučí bouře, síly zdvojuje,
řve děsně, až pak z kořen vyruje
ven toho, temenem kdo sáhal k nebes týnu.
a kdo svým kořenem se nořil v říši stínu.