Stránka:Bajky Ivana Krylova v devíti knihách, díl I.djvu/7

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


ó, jistě hlásek tvůj je rajský zpěváček!
Ach, zapěj, rozmilá! ó nerač otáleti!
Ať zví to svět: umíš-li také krásně pěti,
že zveme královnou tě my i naše děti!“
Šla Vráně hlava kolem z této chvály,
a radostí se zatajil jí dech.
Ta slova pochlebná ji lehtají a pálí…
tož krákne Krákora, co stačí vraní měch —
Sýr spadne, Lišce hned se octne na zubech.


2. Dub a Rákos.

Dub s Rákosem kdys dal se do řeči.
„Ba, právem reptati ty můžeš na přírodu:“
tak děl, „i vrabeček tvou křehkosť dosvědčí.
Jak vítr začeří lehýnkým vánkem vodu,
již kolísá tvůj stonek v rokytí,
a tak se nahne poníženě,
že smutno na tě patřiti.
Já zatím, Kavkazu se v síle rovným ceně,
ne jenom paprskům se vzpírám palčivým,
než vysmívaje se i vichrům strašlivým,
zde stojím tvrd i přím,
jak byl bych ohrazen zde klidem věčnověkým,
Vše tobě bouří jest, mně zdá se vánkem měkkým.
Bys aspoň vyrůstal v mém okolí,