Stránka:Bajky Ivana Krylova v devíti knihách, díl I.djvu/22

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


A s strany pastuchů — slyš prosbu zkroušenou:
jim dáti častěji tak za vyučenou!
Ten bezocasý rod jen hloupou pýchou dýše,
a všude bez práva se panstvem naším píše.“ —
Jak Liška skončila, tu za ní, z týchže not,
zvěř zpívá králi do lichot,
a každý dotvrdit mu spěchá o překot,
že káť se před Bohy mu není třeba nyní.
Pak Medvěd, Tigr, Vlk, ves dravý pronárod,
svých hříšků svod
čte skromně za sebou a veřejně se viní;
však děsných spoust, těch hrozných děl
kdo vzpomenouti jim tu směl?
a na soudě kdo v prudší chvaty
měl drápy nebo kly, ten vyšel ven
v ten těžký den
ne jenom práv, než čist jak svatý.
V svůj čas jim krotký Vůl tak bučí: Ó i my
jsme hříšni! Pět je let, kdy s jara do zimy
jsme třeli hlady.
Ďas tenkráte mne k hříchu ponuknul:
já půjčce netuše, a nevěda si rady,
jsem z farářových kup kus sena vyškubnul.“
Tu zpověď všichni dravci jenjen hlcí.
Křik spustí Medvěd, Tigři, Vlci:
„Hle, zlosyn proklatý!
jísť cizí seno! Nu, ký div, že Bozi přísní
nás pro nepravosť jeho takto krutě tísni?!