Stránka:BUONARROTI, Michelangelo - Výbor sonetů.djvu/67

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


A jako noc se sama překonává,
že, je-li, bývá co můž’ nejvíc tmavá,
duch zakotven v zlo černější se tuží.

A těchou mi jen a noc v den mi mění,
že zvyšuji lesk slunce ve svém tmění,
jež od kolébky dáno, tobě druží.