Ad B. V období předcházejícím vnikalo sice cizí právo také do zemí českých. T. zv. práva zvláštní, jak již výše bylo uvedeno, jsou takřka vesměs cizího původu. Avšak toto právo cizí podléhalo přece jen živlům domácím a v mnohém oboru práva, na př. práva městského, se přetvořilo na zvláštní právo české. Naproti tomu v tomto období dochází k soustavné recepci cizích práv na úkor práva domácího. Jest to zejména písemný proces římskokanonický, kterým bylo vytlačeno a nahrazeno domácí řízení soudní, spočívající na ústním a veřejném jednání, dále právo římské a italské právo manské.
Ad C. Rozdíly práva v jednotlivých zemích koruny české se stírají a unifikace práva pro celou korunu zdárně pokračuje. Začínají se vydávati jednotné zákony platné pro všechny země koruny české.
Ad D. Panovníci snaží se připoutati k sobě blíže a pevnejšími pouty všechna království a země spojené pod žezlem panujícího rodu. Snahy tyto zejména od polovice 18. století za éry t. zv. osvíceného absolutismu nabývají jasnějších obrysů a uplatňují se také v oboru zákonodárství. Od sklonku 18. století začínají se vydávati zákony v různých odvětvích práva pro všechna tato království a země, a začíná se vytvářeti jednotné právo, které můžeme nazvati již právem rakouským.
Ad E. Partikularism právní se začíná odstraňovati také v tom že přestávají zvláštní práva platná jen pro určité vrstvy obyvatelstva a vydávají se zákony platné pro všechny obyvatele monarchie bez rozdílu příslušenství k určitému stavu. Tím nám mizí zejména odlišné právo městské a vesnické. Provádí se právní nivelisace, jejímž důsledkem jest státoobčanská rovnost, t. j. rovnost všech občanů před zákonem. Ovšem tato nivelisace právní jde krokem velmi volným a dlouho to trvá, než všechny výsady stavovské padají. Právně se státoobčanská rovnost dostavuje teprve v druhé polovici 19. století, ve skutečnosti plné její účinky nenastaly v monarchii lotrinské nikdy.
Ad F. Ústavní a státoprávní změny provedené v monarchii lotrinské v druhé polovici 19. století mají m. j. v zápětí, že se nám vytvořuje dvojí zákonodárství a důsledkem toho také dvojí zákonodárné orgány: říšské a zemské. Zákonodárným orgánem říšským, t. j. celé říše, jest říšská rada a císař, zákonodárným orgánem každé země jsou zemské sněmy a císař jakožto hlava dotčené země. Oba dva tyto zákonodárné orgány jsou na sobě naprosto nezávislé a vzájemná pravomoc jejich jest přesně vytčena. V pravomoc zákonodárného orgánu říšského spadají t. zv. věci říšské, t. j. věci, které se vztahují na celou říši, v pravomoc
