právem německým. Tak se vytvořilo v zemích českých dvojí právo horní — české a německé — a tento dualism práva horního, přes veškery snahy českých králů, překonán nebyl.
Jako důležitý pramen horního práva jest dále uvésti smlouvu o kovy sjednanou v r. 1534 mezi Ferdinandem I. a stavy českými a dále narovnání o hory a kovy uzavřené r. 1575 mezi Maximiliánem II. a stavy českými.
Stejně cizího původu jako horní právo jest i právo viničné neholi horenské, kterým se řídili pěstitelé vinné révy. Prameny tohoto práva jsou z větší části nařízení královská a z menší části usnesení vinařů samotných.
E. Právo vesnické.
Právo vesnické jest již podle svého názvu právem kterým se řídilo obyvatelstvo vesnické. Právo toto jest u nás dvojí: jednak domácí, zvané také právem českým neboli dědickým, jednak cizí, zvané také právem německým neboli zákupným čili emfyteutickým anebo také purkrechtním.
Právem českým se řídilo domácí selské obyvatelstvo. Právo toto bylo právem zvvkovým, a rozhodovaly zde namnoze poměry mocenské. Právo zákupné neboli emfyteutické přinášeli s sebou cizí kolnisté přicházející v převážné míře z Němec. Právo toto se tvořilo v podstatě smlouvou uzavřenou mezi domácími vrchnostmi a cizími kolonisty, kterou poměr vrchnosti a poddaných, zejména vzájemná práva a povinnosti bývaly přesně formulovány.
Prima facie právní postavení selského obyvatelstva sedícího na právu českém bylo lepší; byliť prvotně spoluvlastníky neboli spoludědici půdy, na které byli usazeni a byli osobně svobodní. Naproti tomu právní postavení selského obyvatelstva sedícího na právu němecekém bylo horší potud, že vlastníkem půdy zůstávala vrchnost, a sedláci za určitý předem stanovený plat měli dědičné užívání; rovněž již od začátku byli v určitém závislostním poměru na vrchnosti. Avšak postupem doby stávalo se postavení selského obyvatelstva podle práva českého horším, protože poměr obyvatelstva tohoto k vrchnostem nebyl upraven úmluvami psanými, nýbrž jen právem zvykovým takže vrchnosti mohly zde snadno práva svá na úkor jeho rozšiřovati; tím i původní jeho osobní svoboda trpěla. Protivou k tomu byly poměr selského obyvatelstva podle práva německého k vrchnostem, zejména vzájemná práva a povinnosti upraveny psanými úmluvami, takže vrchnosti nemohly zde libovolně práva svá na úkor obyvatelstva rozšiřovati. Z toho důvodu i selské obvvatelstvo domácí uzavíralo často nové smlouvv se svými vrchnostmi podle
