Stránka:BAXA, Bohumil - Dějiny práva na území republiky československé.pdf/12

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována

Období I. Doba starší.

§ 5  Povšechný ráz.

Základní ráz této doby jest: jest to období práva zvykového neboli nepsaného; převládají zde prameny historické a prameny právnické nemají vždy cenu nepochybnou. Zprávy a právní památky té doby jsou velmi skrovné, takže jsme tu odkázáni na pouhé dohady.

V zemích českých platilo původně právo kmenové. Jednotliví kmenové čeští zaujavší sídla v našich zemích podrželi svoje zvláštní právo. Byl to úplný partikularism právní, t. j. partikularism práv kmenových. Také lze míti za to, že i u nás, právě tak jako i u jiných národů, platila zásada osobnosti práva neboli princip personality práva, t. j. každý příslušník určitého kmene nosil svoje právo s sebou a bylo jemu také podle jeho práva souzeno. Tato práva kmenová byla právy zvykovými a k sepsání jejich vůbec nedošlo.

Posílení a rozšířenÍ moci knížete pražského jeví svůj vliv také na vytváření práva a to ve dvojím směru. Jednak proti právu zvykovému tvoří se t. zv. právo knížecí neboli úřední, které jest již právem psaným a které vydává a tvoří kníže pražský jako zákonodárce více méně neobmezený. Jednak toto právo knížecí není právenl kmenovým, nýbrž územním neboli teritoriálním, t. j. v obvodu oblasti moci knížete pražského platí stejné právo pro všechnv obyvatele bez ohledu na příslušnost k určitému kmenu. Proti dosavadnímu kmenovému partikularismu právnímu spěje se k sjednocení práva, a zásada osobnosti práva (princip personality) začíná ustupovati zásadě územnosti práva (princinu teritoriality).

Avšak při tomto sjednocování práva zajisté ještě velmi neúplném vznikají již v této době určité výjimky. Pro kupce a cizince, — což jest v této době vlastně pojem totožný, — platí zvláštní právo a rovněž i židé se řídí svým zvláštním právem židovským. Odlišnost obou těchto druhů práv se zakládá na privilegiu knížecím. Dále i církev se řídí zvláštním právem řimským — ecclesia vivit lege romana — a později i církevním, které z římského práva vychází. Vzniká tedy nový partikularism právní.

Právnických pramenů v této době jest poskrovnu. Tři t. zv. nejstarší zákony české:

  1. edikt knížete Boleslava II. z r. 992, kterým se biskupům pražským udělují určitá práva;
  2. dekreta Břetislava I. z r. 1039, která obsahují předpisy práva soukromého, trestního a správního;