se ale, že snad nemoc jeho příčinou jest jejich slzení, nečinil o tom žádné zmínky.
Avšak znamenaje, že Boženka hned škytá, hned zase Všeslav vzdýchá, že žádnému k řeči není, to mu bylo již nápadné. K tomu také zmocnila se všech povážení hodná zádumčivost a tajuplná mlčenlivost. Zdálo se, jakoby něco říci chtěli, hned ale zase jako by nesměli. O Vlastimilu ani slovem více nezmíněno.
„Co to má znamenat děti!“ pravil Hynek, „vaše počínání se mi pranic nelíbí“.
„A proč milý otče?“
„Jste všichni smutni a málomluvni. Což pak vás ten velebný pán tak velice zarmoutil?“
„Nevíte ani tatínku, jak těžké máme srdce. Že Vlastimil nepřichází, to nás mrzí, to nás bolí!“
Ovšem k tomu již čtvrtý den, a Vlastimila — nikde. Otec znaje dětinné a poslušné jeho srdce nemohl se tomuto jeho otálení dosti nadiviť. To není už po dobrém! Začal přemýšlet, soudit a uzavírat na možné pády v životě lidském. I špaček byl tyto dny neobyčejně nepokojným. Ustavičně houpkal v kleci a neustále volal: „Smrť, zloděj! Smrť, zloděj! Špa-če-če-če-ček…“
Konečně vyvinula se věc sama od sebe.
Vlastimil nepřicházel, žádná též písemní nedocházela od něho zpráva proti všemu obyčeji, napnutost v domě neumenšovala se, Tatíček nemohl jináče souditi, leč že smrt zachvátila syna jeho.
