bolestný cit. Kdo citlivější byl povahy, zmocnila se ho jakási ouzkost.
A na tváři nemocného tatíčka bylo pozorovati změnu, kteráž toliko od vniterného nepokoje pochoditi může. Jsa ale nyní více lhostejným pro dojmy radostné, nevšímal si tedy tak velice ani dojmů bolestných.
Toliko domácí u jakémsi poděšení osmělili se k otázce: „Snad velebný pane! víte něco jistějšího o Vlastimilu?“
Ovšem milé děti! že vím; dostal jsem totiž zprávu, že Vlastimil, jsa už k odjezdu hotov, těžce onemocněl“, odvětil duchovní s přízvukem a důrazem. Zatím opatruj vás Bůh, to ostatní později!“ A bez prodlení ubírá se z pokoje.
Synové a dcery za ním.
Tušili veliké neštěstí. Srdce strachem jim tlouklo. V knězi viděli posla Jobova.
„Ach! velebný pane“, řekli bolestně, „prosíme vás, netrapte nás déle, a řeknete nám, co se s bratrem naším stalo? My víme, že nám zrovna říci nechcete, že umřel!“
A na tato slova začali všickni slzeti.
„Ticho! ticho!“ chlacholil kněz, „aby to neslyšel nemocný. Vzchopte se; posilniž vás Bůh! Mějtež na mysli, ža koho Pán miluje, toho navštěvuje. Ono to zase bude dobře! Nyní přemáhejte se co možná, a budtež opatrni se smutnou zprávou ku svému otci, až trochu sesílí“.
