Stránka:Antonín Dudík - Tatíček Hynek.pdf/72

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována

mimo nadání zmařily se mi. Tepruv ondyno chtěl jsem svého dobrého přítele navštiviti, ale jsa užuž na cestu připraven, dostal jsem tak strašné krvácení z nosa, že místo přítele musel jsem hlavu strčeti pod pumpu, až se mi krév zarazila. A pak pro slabotu bylo mi hezky zůstati doma. Tak jest! Člověk nemůže si na nic zakládat. A zakládá-li si, skládanka obyčejně rozpadne. — Pročež přijde-li Vlastimil, toť milé děti! velmi nejisto, to my nevíme! Jak lehce může ho v posledním už okamžení zachvátiti buď nemoc, buď nějaké neštěstí, ano i sama…!“

Na štěstí, že posledního nedoslechli slova. Byliby se zajisté velice postrachovali, že se to snad Vlastimilovi přihodilo.

Neboť právě v tom okamžení zakřiknul špaček ve vedlejším pokoji tak nehorázně, že Boženka a s ní ostatní jako střela u jeho kleci se octnuli.

A co to bylo?

Nedopatřením nechali dvéře od pokoje poněkud odchýleny. Domáci kocour se tam jaksi vloudil a rychlostí blesku zkoušel na špačku umění ostrých svých drápů.

Avšak ubohý pták znamenaje úhlavního svého nepřítele honem odskočil stranou a u pronikavém kvikotu volal: „Smrť, zloděj! Smrť, zloděj!“

V pravdě v kocouru vedrala se smrť jako zloděj až k samému špačečku a nechybilo mnoho, a vykrvácel by v drápech pana kocoura „Aurela!“