Stránka:Antonín Dudík - Tatíček Hynek.pdf/71

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována

„Aj náš velebný pán! tak neočekávaně hned V ranní hodině!“ vítali jej patrně nucenou přívětivostí.

„Račte se posaditi“, dávajíce mu při tom místo nedaleko lože nemocného tatíčka.

Velebný pán bez zdrahání posadil se nechtěje ani klobouka a holi odložiti.

Ranní jeho návštěva byla rodině Hynkově nápadná. Mermomoci nemohli se ubrániti myšlénce, že cosi neobyčejného příchod jeho věští. Pročež mohl každý na tvářích jejich jakousi napnutosť čísti. Každý tázal sebe, co to asi znamená?

„No, jak se máte, co děláte, milý tatíčku?“ tázal se duchovní nemocného.

„Buď Bohu chvála! trochu lépe“, šeptal Hynek.

„No hle! Pán Bůh zase dá, že budete zdráv. Jen strpení, čas nejlepší lékař!“ těšil velebný pán.

„Ale Vašnosti ráčíte vědět co nového?“ pravili domácí, „Vlastimil přijde z Vídně. My jsme pro něho psali“.

„Ach! tedy přijde Vlastimil? Víte-li to jistotně?“ skočil jim do řeči kněz.

„Aspoň domníváme se, že jej k tomu láska k nemocnému otci pohne“. — „A k tomu si toho také žádá nemocný tatíček!“

„Ovšem, ovšem! pěkná to věc!“ dí kněz“, ale člověk často míní, Bůh pak mění“. — „Vímť to z vlastní své zkušenosti“ jal se mluviti dále“, že jsem často ty nejkrásnější míval úmysly, avšak