Tento prodléval až posud ve Vídni nevěda ničehož, co se v domě otcovském děje. O by věděl o těžké nemoci svého tatínka, jistěby okamžitě okřídlil svých nohou a na perutích synovské lásky pospíchalby v náruč otce svého!
„Tedy budeme mu psáti“, pravili domácí.
„Pište mu“, odvětil tatíček.
Můžeme si pomysliti, s jak těžkým srdcem sepsán a odeslán jest byl list, v němžto Vlastimilovi zpráva se podává o nebezpečné nemoci tatínka Hynka. Projevuje se tam spolu vřelá jeho vůle a žádost, aby syn hleděl co možná nejdříve do Křížovic dorazit, chce-li svého otce ještě na živě natrefit.
Hromová rána nemůže mocněji působiti, jako táto neočekávaná novina.
Ubohý Vlastimil na celém těle se třásl, nohy mu klesaly a ruce se strachem chvěly. Tepruv po chvíli mohl k sobě přijíti a naležitě rozvážiti, co činiti má.
Ovšem že synovská láska zvítězila.
Maje důležitou příčinu, ani okamžení neváhati déle, žádal o dovolenou, by se ihned na cestu vydati mohl. Po železné dráze bylo mu to ovšem snadno, v několika hodinách dostati se domu.
Ubíraje se na nádraží severné dráhy zastavil se ještě v holírně, by se tam oholiti dál.
Než tu stalo se, čehož žádný zajisté se nenadál, tím méně Vlastimil.
