List z domu otcovského naplnil Vlastimila velikou radosti. Asi třikráte ho přečetl a vždy zase uschoval. Měl jej u vážnosti, jakožto drahocennou památku, kteráž jej na milého otce a milenou vlasť připomíná.
Napomenutí otcovské, aby se jeho lásky hodným stal, padlo u něho v dobrou půdu.
V cizině, ve měste, kde pro mladého člověka tolikero nebezpečí, tolikero pokušení, přidržel se syn Hynkův pevně Pána Boha, hospodařil a šetřil vyhýbaje se nepotřebným výlohám.
Následek pořádného jeho chování byl, že byl milen Bohu, vážen od svého mistra a že sobě pěkný groš uspořiti mohl.
Pročež pamětliv jsa svých vzdálených bratrů a sester poslal jim také dárečky, jichžto z ušetřených peněz na důkaz své bratrské lásky byl nakoupil.
To bylo radosti, když domácí tyto dárky obdrželi! I tatíček Hynek pousmál se úsměvem sladkým, když mu co horlivému kuřláku dobrý tabák z Vídně od syna doručen.
Jednou když poutníci ubírali se do Marie Celly, umínil sobě také Vlastimil toto památné místo navštiviti.
Žádaje mistra svého o propuštěnou na několik dnů provedl svůj úmysl k uspokojení svému.
V jednom listě poslaném do Křížovic zmínil se o této své pouti. Mezi jiným praví: že tamní
