hovat a drtit“. — Věru, vznešené to povolání kazatelů církevních!
Od toho času, co Vlastimil do světa odešel, byl tatínek Hynek jako na trní. Nejistota, kde je a jak se má, trápila ho velice.
Z této trápné nejistoty vytrhla jej konečně písemní zpráva, kterouž Vlastimil o sobě byl podal. —
Obsah listu uspokojil všecky dokonale. Stálo tam, že je zdráv a že se mu dobře vede. Je prý u dobrého mistra, který se oň otcovsky stará. Ondyno měl prý podivné sny; avšak na sny netřeba dbáti. Vyprávěl, co všecko znamenitého ve Vídni viděl. Dotazoval se též na špačka. Posléze kojí se prý nadějí, že brzo z domu psání obdrží.
Tatíček Hynek nemeškal dlouho, aby žádosti syna svého vyhověl.
Posadil se hned druhého dne ke stolku svému a psal mu list, který pro jeho něžnost a otcovskou lásku, jakáž v něm dýchala, v úplném znění tuto klademe:
Milý synu!
„Mnohou starosť nám působils, žes nám tak dlouho nepsal. Nevěděli jsme, zdaž šťastně cíle svého dosáhnuls a jsili zdráv. Nyní pak uspokojení jsme. Neboť víme, žes zdrav a u dobrého pána že se nalezáš.