Když notný kus cesty již byli urazili, rozloučili se tklivě, a Vlastimil ubíral se dále sám a sám.
Jak obyčejně každého řemeslníka vedla i Vlastimila cesta do Vídně, hlavního to města Rakouského mocnářství. Podivný to zajisté obyčej, jakoby toliko ve Vídni člověk všeliké moudrosti se naučiti a ku hmotnému přijíti mohl užitku! Jak ale dlouho to trvati bude?
Na cestě nepřihodilo se mu nic důležitého. Do Vídně šťastně dorazil. Našel tam Čechův a Moravanův do Boha, s kterýmiž bez té turečtiny, po kteréž trochu nevčasně a zpozdile byl toužil, velice dobře domluviti se mohl. Za to přicházeli mu velmi vhod vědomosti, jichžto ve škole sobě byl nashromáždil a v nichžto zajisté byl by pozadu zůstal, kdyby byl drahý čas mařil pouhým slovičkářstvím.
Dobře tedy, že se mu tatíček Hynek tak důrazně na odpor postavil a úmysl jeho úplně zmařil. Byl mu teď za to povděčen!
Jak mnoho ale té turečtiny v nynějších svých okolnostech potřeboval, tolik se lehce naučil maje vyvinutý rozum, trochu vtipu a příležitosti.
Poštěstilo se mu brzo, dostati se za tovaryše k mistru, u něhož se mu na těle i na duši dobře vedlo. Pán a rodina jeho dbali na Boha a na sv. víru a tudíž přidržováni podobně k tomu i ostatní domácí.
