Pročež máme vždycky dbati,
Bychom hleděť mohli v její tvář“.
Bohumil Hynkův
† 18 14/3 6…
Pak pilné ruce bratrské a sesterské postaraly se o bílé a černé křemelce, kterýmiž rov slušně do kola oblemovaly. Konečně na vrch nasázeli do kýpré, dobré půdy rozličné květinky. A tyto majíce opatrnosť, zvédaly brzy pestrobarevné své hlavinky, obveselujíce oko každého.
Za parného a suchého počasí bylo každodenně vidívati Bohunku, Slavínka anebo toho onoho, kterak podvečer s konvou na hřbitov se ubírá, aby občerstvil svadlé květinky. A pak pomodliv se za bratříčka ubíral se tíše k domu svému.
V domě zaveden brzy starý pořadek.
Tatíček Hynek byl zase dobrým, starostlivým otcem, jenž svých dítek v kázni a trestání Páně vychovával. Býval mysli veselé ale také smutné. A tu nemohl se zbaviti starého svého návyku říkati: „Děti, hodina — nejistá!“ — Zůstalo to tedy při starém.
Špaček byl zdráv a měl se dobře. (Chutnalo mu výborně, za to ale zpíval, dováděl a křičel: „Smrť, zloděj! Smrť, zloděj! Špa-če-če-če-če-ček!“ — Pták tedy také neupustil od starého svého zvyku. —
A v četné rodině tatínkově také nic nového.
