mil“. „A ty“, ukazuje na druhého, „nezasluhuješ jména Vlastimil, nýbrž „Vlastihrd“. „A ty“, pohlednuv konečně na třetího, „odložíš ode dneška své krásné jméno Všeslav, a budeš „Slávožrout“.“
„Milosť! milosť! otče náš!“ zkřikli poděšení synové a nicí padli k nohoum jeho.
Trvalo to chvílku, nežli usedavým plačem zase promluviti mohli: „Otče! odpusť nám provinění naše! — My jsme byli svedení. — My jsme se přenáhlili. — My chceme ode dneška církev i vlast milovati. Každá má míti půl, každá má míti srdce naše celé! — Ode dneška obětovati chceme svou sílu Bohu, vlasti a národu. — Ode dneška chceme býti dobrým křesťanem a horlivým vlastencem!“
„Dost!“ pravil Hynek milosrdenstvím hnut jsa: „Jakož vám Bůh odpouští, tak i já odpouštím vám. — Jdětež v pokoji, a čiňtež pokání !“
Synové povstali. Každý svému otci se srdečným: „Zaplať Pán Bůh!“ políbil ruku. A tu bylo viděti, kterak horká slza padá na ní.
Když ze svétnice odcházeli, zašvitořil sobě špaček čtveráček známou notou: „Smrť, zloděj! Smrt, zloděj!“
Nad těmito slovy zarazil se tatínek.
„Má-li to býti výstraha? Má-li to býti proroctví? Nechce-li snad spravedlivý Bůh nevděčnost již zde na této zemi trestati? Snad vyvolil sobě Bůh špačka za nástroj, aby právě v této vážné
