byli prozpěvovali, že tento jazyk budou sobě moji synové vážiti co nejdražší klenot a vzácnou perlu: než tu musím slyšeti, kterak jím pohrdají prohlášujíce ho za sprostý a ničemný! — Doufal jsem, že synové moji milovati budou zemi, ve kteréž se narodili, kteráž jich živí, ve kteréž práchniví kosti jejich předků, a kteráž viděla hrdinství a vssála jejich krev: ale oni nechcou se znáti ku své vlasti zapírajíce svůj rod a původ! — Ach, ubohá vlasti! dočkala ses na těchto synech — velmi nezdárných dítek! — Očekával jsem, že životem i krví státi budou synové moji ku svaté svojí víře, hlásané jim slavnými apoštoly Cyrilem a Methodem: než tu slyším, že ji zaměniti chtějí za jakousi víru — tureckou, kteráž otroctví ducha i těla provádí!“
Dále mluviti nemohl. Důležitost předmětu jakož i rozčilenosť vnitřní tak mocně působily na tělo jeho, že unaven klesl nazpět do křesla svého.
Bokumil, Vlastimil a Všeslav stáli tuto jako sochy kamené.
Hanbou a studem netroufali sobě ani pozdvihnouti svých očí.
Po přestávce několika minut zahrozil jim opět tatíček a pak hrůzoslavným dí hlasem
„Kletba vám a zlořečení místo otcovského požehnání!“
„Ty synu“, při tom ukázal na prvního, „nebudeš se více jmenovati Bohumil, nýbrž „Světo-
