s ním člověk nikam nepřijde a my chceme býti pány a učenci. My chceme vlasť a víru svých otců opustit. My chceme…
„Pro živého Boha ustaň!“ skřikl otec u zděšení náramném a při tom zbledl jako smrť.
Než okamžitě zpamatoval se zase. Zapomenuv na své bolesti a pohlédnuv k nebi vyskočil ze sedadla svého.
Hrobové panovalo ticho.
Bohumilu, Vlastimilu a Všeslavu srdce hlasitě tlouklo. Nyní už poznávali, že chybili. Než kterak to napraviti? Blud svůj odvolati?
Otec ale touto řečí u vlastenském svém citu hluboce uražen měl co dělat, aby utlačil slzu zármutku svého. Avšak maje za to, že by zde slza nespomáhala, nébrž přísné, důtklivé slovo, promluvil k ním u spravedlivém hněvu:
„Ach, mne nešťastného otce! Ach, jakého hoře jsem se musel dočkati! Tito moji synové, jichžto jsem s otcovskou péčí a láskou co nejbedlivějí vychovával pro Boha a vlasť, zklámali mne náramně v naději mé! — Doufal jsem pevně, že láska, jakouž jsem jim do srdce byl vštěpoval k Bohu a k materskému jazyku, krásného ponese ovoce u šedinách mých: avšak tu: vidím nevděk, odpadlictví a odrodilé srdce! — Očekával jsem, že jazyk, v němžto zesnulá mateř k dítkám svým mluvila a v němžto praotcové tak krásně divy boží