Než sychravost tehdáž panující účinkovala neblaze na tatíčkův neduh.
Téměř denně pokoušelo se oň jakési dření, což jej také trochu podivným činilo.
A právě tohoto okamžíku použil zlý duch, aby ho pokoušel.
Ve svatodušní úterek odpoledne dne 26. maje roku 186.. seděl Hynek ve své Rokoko-lenošce, an najednou k němu přistoupili tři nejstarší synové: „Bohumil, Vlastimil a Všeslav“.
Tatíček maje oči upřené na špačka nevšímal si valně toho, co se vůkol něho dělo.
Tepruv, když Bohumil počal mluviti, pozvednul zraků svých k řečníku.
„Otče!“ pravil on jektavým, velmi nejistým hlasem, „Otče, my se chceme poturčiť!“[1]
„Co pravíš?“ táže se tatínek.
„My se chceme p-o-t-u-r-č-i-ť“,
„Co je to? Co chcete? Pověz mi to zřetelněji. Já tomu nerozumím“.
„My se chceme turecky učiť, to jest, tureckou řeč“.
„Pro Bůh! k čemu?“
„I nu, abychom mohli se státi kaprálama, až nás na vojnu odvedou. A pak pravíme bez obalu, nám se materský náš jazyk nelíbí, je nám sprostý,
- ↑ Rozuměj: poněmčit.