Podlé kostela vede silnice rovná jako dlaň. Mnoho vozů tuto jezdívá. Právě ubírá se mimo pěkný povoz, z něhož jakýsi pán vystrkuje hlavu.
I jemu napadlo to podivné zvonění a pročež chtěje věděti příčinu tohoto, ohlížel se na vše strany.
Tu zočí ženštinu ubírající se s masem od řezníka k domovu.
„Stůj! Mikši!“ zavolal pán na vozka svého.
„Hej, tetičko! slyšíte? Proč se v této nepřihodné chvíle u vás zvoní?“ táže se pocestný.
„Proč to dělá vždycky: bim, bam, bim, bam“ ?
„„V pravdě: bim, bam!““ odvětila smutně hanáčka. —
„Ale prosím vás, co jest to: bim, bam?“
„„Ach! můj Bože!““ vzdýchla sobě, „„už ten tam, ten tam!““ —
Více slov nebylo zvědavému pánu třeba. Poznal z toho: „ten tam“, jakož i ze slzy, kteráž se v oku tetičky byla zatřpítila, že toto vyzvánění platí události — smutné.
Věděl, že kdosi umřel; avšak nechtěje býti dotíravým, zavolal „jet“ a uháněl k cíli svému. Měl za to, že otázka, kdo totiž v Křížovicích umřel, brzy sama sebou se rozhodne.
I nemýlil se.
Brzy na to sedě za sychravého dne měsíce ledna v zatopené světnici a přebíraje se v novinách