Stránka:Antonín Dudík - Tatíček Hynek.pdf/39

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována

Mladší synové a dcery strkajíce své prstečky do klece škádlili ptáka. Ale jak mile jich notně ďobl, rychle odskočili a třepajíce rukou volali: „To mne bolí!“ — Běda ale jim, pakli jich tatínek při tomto škádlení zachvátil. Tu byl hned prut po ruce, jímžto vinníky dle zásluhy trestáno.

„Zlobiť, škádliť nesmíte žádného“, poučoval otec, „to Pán Bůh nechce, to On zapovídá; pročež ani němé zvířátko. Srdce vaše lehce by zatvrdilo. Nechtež každého v pokoji; žebráka, psa i špačka“.

A děti pamatovaly sobě dobře moudré naučení otcovo, kteréž dle potřeby i trestem doprovázeno bylo. Nikdy anebo velmi pořídku přicházely žaloby, že Ladislávek, Miláda, Slavínek anebo Bohunka atd. házeli po někom anebo dráždili zvířátka. Za to jich tatínek chválil a časem také nějakou obmyslil odměnou.

Slavínkovi pak dostalo se té cti, že miláčka „špačka“ obsluhovati směl. Tento čestný úřad zastával s bedlivostí velikou velmi.

Každodenně ráno vyškrabal, vyčistil kleci, a nasypal na dolní prkénko drobného písku. Připravil čerstvý pokrm a do nádoby čisté dal vody. Za to měl ho špaček rád, a tak k němu přivyknul, že skutečně truchlil, pakli místo Slavínka někdo jiný ho obsloužiti chtěl.

Jednou stalo se, že špaček onemocněl. Ubožák seděl celý načechraný na bidélku. Druhdy by-