Pročež nezapomínejtež, moji mladí čtenářové! na čistotu, kteráž vás před mnohou uchrání nemocí. A pak říkáme, v čistém těle že také čistá přebývá duše.
Tatíček Hynek nacházel na ptáku dětinskou radosť.
Měl-li někdy prázdno, že totiž na něho neodbytná nenaléhala práce, posadil se nedaleko od klece, a napnutým pozoroval okem každé hnutí svého špačka.
A špaček, jakoby ukázati chtěl, že mu přítomnosť tatínkova — milá, zpíval a papouškoval co možná nejvíce.
Zdálo se, jakoby potichu s někým z hluboka se hádal, při čemž se mu hrdélko třáslo jako znějící struna. V tom zakdákal, jako husa někde venku. Tu zase bečel právě tak, jakoby na blízku beránek se nalezal. Brzy pozdvihnul opět svého hlásku tak vysoko a pronikavě, až uši zaléhaly.
Bylyť to hlasy rozdivné, avšak přece v celku příjemné.
Zlaště smával se tatínek, když špaček až k nepoznání napodobňoval husu a kozu. Tu se vždy vůkol ohlížel, není-li v skutku někde na blízku jedno nebo druhé zvířátko.
Pro tyto krásné vlastnosti zamiloval sobě tatíček Hynek špačka velice. Netoliko, že mu více