Stránka:Antonín Dudík - Tatíček Hynek.pdf/35

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována

Okamžitě obráceny byly zraky všech v tu stranu, odkud podivná přicházela slova. Žádnému nemohlo to býti tajno, že slyší — špačka. Neboť právě tenkráte rozhostilo se na chvílku po celém pokoji hrobové ticho; nikdo ani hlasitě nedýchal. K tomu právě u okna žádný nestál, toliko na stolku byla tam veliká, zelená klec s osudným — špačkem. Od koho jiného mohl tento hlas pochoditi, leč od tohoto ptáka?

„Ach! — Ach! toť náš špaček! Náš milý špačeček!“ volali všichni zpamatovavše se poněkud. A jedním skokem octnuli se všickni u stolku. Byliby ptáka k srdci svému přitiskli a ulíbali, kdyby se jim byl dal chytnouti. Všichni ho obdivovali a chválili, všichni mu cosi šeptali a povídali, zatím ale špaček přece nevěděl, co se to a proč se to s ním děje. Než ale, že cosi velmi krásného a vzácného vyvésti musel, poznal z toho, že mu dal tatínek — mola, kteréhož v mouce vyhledal. Bylť to kousek, na kterémž si špačeček výborně pochutnal! Jedním rázem octnul se v jeho žaludku, a za několik minut bylo slyšeti na důkaz vdéčnosti : „Smrť, zloděj! — Smrť, zloděj !“


VII.


V pravdě; ušlechtilé to zvířátko, ten špaček Bylť to čiperný ptáček!