zarmoutiti. Nyní vidouce neduh zatruchlili, avšak co mohli dále činiti?
Tatíčkovi se to nejlépe hodilo. Pokulhával chudas po celé své živobití.
VI.
„Tedy pozdrav vás Pán Bůh!“ — „Vitáme Vás, milý otče!“ pravili synové a dcery vkročivše do světnice.
„Kr-kr-kr-kr-kr“ bylo najednou slyšeti kdesi u okna.
„Aha! můj špačeček !“ zvolal Hynek pln radosti obrátiv se v tu stranu, odkud hlas přichodil.
A podivno, pták načechral se, začal křídélkama třepetati a zobáčkem klovati, jakoby poznal budoucího svého dobrodince a pána.
„No jak zpívá?“ táže se dítek.
„Ještě jsme ho neslyšely; snad ještě teskní;“ daly za odpověd.
„Anebo co umí mluviti?“ otazoval se dále.
„Taký jsme až posud ničehož neslyšeli“, podotkli domácí.
„I nu čas ukáže, hodina přijde, zda jsem oklámán nebyl“, uzavřel Hynek svou rozmluvu o špačku.
