I.
V Křížovicích, nepatrné to dědině blíž Ol… právě zvonějí. A jeť to podivné zvonění! Na kostelní věži asi 6 sáh vysoké a šindelnou pokryté střechou nálezají se toliko dva zvony, a ty dělají ustavičně: „bim, bam, bim, bam!“
A tento podivný hlásek ozývá se v dědině a ve vůkolní krajině nikoliv jednu hodinu anebo o něco více, nýbrž od božího rána až do tmavého večera. Zvoní se, nějaká přestávka a zas se zvoní. A tak to trvá celičký milý den! Kdyby někdo to věčné „bim, bam“ poslouchati musel bez jiného zaměstnání, nebyloby divu, aby nezhloupěl…
Jindy zvonívá se také, ale nikdy nebývá zvuk zvonů tak pronikavým a zádumčivým, jako právě dnes. A vesničané to také cití. Neboť každý chodí s visutou hlavou a se smutnou tváří, a podobá se, jakoby každému do pláče bylo. Pročež pozorovati, že zvony nezvěstují ani počátek milostivého léta, ani visitaci ani hody. Musí to býti jiná událost.
