V.
První nával překvapení a bolesti pominul.
Slavínek postavil kleci se špačkem na stolek u okna stojící a oddechnuv sobě hluboce doložil toliko: „Náš tatíček měl neštěstí!“
„Zda ale živ?“ volali všichni jako jedným hlasem.
„Chvála Bohu!“ potvrdil mládenec.
Bylo mu zima a měl také hlad. Pročež podáno mu něco ochotnou rukou k jídlu a potom tepruv po chvíli naléháno na něho, aby rodinu déle nejistotou netrápil.
Vida tedy velikou zvědavost a soustrast se všech stran vyprávěl nehodu, jakáž tatínka Hynka byla zastihla. Vykládal, kterak spadnul, kterak ho k sv. Anně dopravili, kterak mu nařídil, aby se domu navrátil a domácích uvědoměl o jeho neštěstí. Propouštěje ho a dávaje synovi otcovského políbení přislíbil, že bude anebo že dá brzy psáti, jak se má, aby takto uspokojil rodinu svou. Vzkázal spolu, aby se nelekali, že to bude bohdá! v krátkém čase zase dobře. Konečně podotknul, leže na posteli a maje nohu v deštičkách, aby se za něho děti modlily.
