Okamžitě strhl se zmatek a rámus. Na sta rukou sáhalo po židu, jenžto mimo nadání vyvlečen ze světnice po schodech dolu letěl. Štěstí, že sobě vaz nezlomil! Tak tedy neslušnosť a nezvedenosť citlivým pokárána způsobem.
Výstupem tímto otřáslo se veškeré stavení. I bylo slyšeti hlasy, že příční puká zeď. Nový zmatek. Co jiného tedy zbývalo, leč se vším činem vystěhovati se na dvůr? Pobouření utichlo a rozprodej na prosto dokonán!
Ach Bože náš! dům, v němžto druhdy veselosť a hojnosť přebývala, proměnil se nyní v mrtvou — poušť. Tak jest; na světě není nic stálého. Máme-li tedy na poklady vezdejší spolébati a v nich skládati důvěru svou?
XXI.
Takto skončili jsme svou dějepravu o tatíčkovi Hynkovi a synech jeho.
Zláštní osud je stíhal, avšak dle řízení Božího, jakž pevně doufáme, k jejich spasení a ku našemu poučení a vzdělání. Bydleli v Křižovicích, a v pravdě bylo jim tu trpkou projíti školu „kříže“.
