slili jsme sobě: „Jak mnoho práce a rozmyslu to stálo, nežli všecko v pořádek uvedeno jest bylo! Jak mnoho tepruv práce a napnutí sil by to stálo, rozprodané věci opět do hromady svésti?“ Ach smrti, jak násilným způsobem ty všecko na světě drobíš! — Ale dobře, že toho více tatíček náš neviděl; bolelo by ho to zajisté velmi!
Pak přišla řada na hospodářské náčiní.
Lid kupoval jako o závod, což jest důkazem, jakoby každý nějakou míti chtěl památku po nebožtíku Hynku. Mělť zajisté mnoho přátel, a sice netoliko ve svém štěstí, nébrž i v neštěstí. A tito jeho přátelé toužili po nějaké naň upomínce, byť by třebas na vysoký přišla peníz.
Ale tatíček náš měl též protivníky, jenžto mu nejen zle přáli, nébrž i činili. A takto jejich mstivosť ukázala se ještě i po smrti jeho.
Mělť totiž tatínek náš vzácný, krytý vůz, jehožto toliko při zláštních byl užíval slavnostech. Mnoho si naň zakládal. A také v pravdě; neboť když do něho zapřaženo dvé statných koníků, Lucu a Fuxu, na nichžto každý řemének, každá kroužka a přaska jako slunce zář se leskly, a když koníci nedočkaví rozkazu svého pána kopejtkama písečnou rozrývali půdu: ach, milí mladí čtenářové! byl to pohled nad míru pěkný.
A hle! vzácný tento vůz stal se předmětem; na nejž vylil sobě žluč mstivý člověk.
