knihách, jichžto tatíček hezkou měl zásobu; avšak všecka bedlivosť — márna! Nikde a nikde ani nejmenší po kšaftě památka!
„Ach my nešťastní! My ubozí!“ bědovali sobě Boženka, Slavínek a ti ostatní, lámajíce rukama. „Teď všechno přijde do rukou úřadu a Bůh ví, jakého zastání míti budeme?!“ — „Tak hezké hospodářství, a teď to veskrz přijde snad na zmar!“ — „Ty naše kravičky a holoubci, naše Lysina a Pondělka!“ — „Ti ušlechtilí koníčci a ten náš Hanzl!“ — „Ti naši angličané na krmíku a ty včeličky!“ — „Bože na výsostech!“ hořekovali do jednoho, „nyní se to na posledy za fatku rozbytuje!“ — „Nás ubohých!“
Byl to nářek, nad kterým každé poněkud jen citlivé srdce ustrnouti muselo. Než nic na plat kšaftu přece nikde nebylo!
Při pátrání po něm přišli domácí k svému podivení na jinou ještě vadu, kterou sobě nikterak vysvětliti nemohli. Hádalo se všelijak, avšak hádankou to až podnes zůstalo.
Nenálezlo se po nebožtíku Hynku ani — krejcara!
Kterak to? Vždyť tatíček byl tak věhlasným hospodářem, jehožto diplomem od hospodářské společnosti poctěno? V domě hojnost všeho a na polích požehnání boží. Nerozhazovalo se bez potřeby, všudy šetrnost a hospodářství bez skrb-