Avšak dnové jeho nebyli ještě u Boha sečteni. Bůh mu přidal několik ještě lét. Tatíček vrátil se s úlevou své choroby do domu rodiny, kteráž nad šťastným jeho návratem velice povděčna byla. Zatím o kšaftě neděla se od toho času pražádná zmínka a jako domácí věděli, že tatíček Hynek poslední svou vůli před svým odchodem byl skutečně pořídil, tak nyní po jeho příchodě zůstalo to pro všechny hlubokým tajemstvím, co se s listinou bylo stalo.
A také koho by to zajímalo? Kdo by se o to tak velice staral? Vždyť tatíček byl živ a tak dalece zdráv, k čemu tedy pamatovati na poslední vůli? Že by ale náhlou umříti mohl smrtí, komu by to z jeho synů a dcer i ve snách napadnouti mohlo?
Než hle! co by žádnému ani ve snách nebylo napadlo, stalo se skutečně. Milený náš tatíček klesnul do hrobu, aniž se byl sám toho nadál. Nebylo času, vezdejších svých záležitostí do pořádku uvésti. Umřel tedy bez kšaftu! Ach, hrozného toho zmatku, který následkem této chyby v domě byl povstal!
Hledalo se, pátralo se ve všech skříních a příhradách. Skoumavým okem prohlíželo se všecko, kdeby snad nějaká býti mohla skrejš. Každy kousek papíru otáčel se na vše strany, není-li tam snad něco důležitého zaznamenáno. I přemítáno v
