Než uprostřed těchto rozkoší hned se zase v hluboké pohřížil dumání.
„Ach!“ mluvíval k sobě, „jak tá zvířátka bezstarostně jsou živa.“ — „Spokojena jsou s tím; co se jim dá a jsou za to vděčny“. — „Než kýžby věděly, jak kratičký jim odměřen čas!“ — „Dnes ještě se veselí, než za chvilku snad krváceti budou pod nožem kuchyňským“. — „Jak nejistá — hodina!“
Než slepičky mlely svou nedbajíce na mudrování tatíčka Hynka.
Brzy na to volal opět: „Hanzl! hanzl!“ a roztomilé hříbátko přiklusalo po schodech až do jeho světnice. Dostalo kousek chleba a kus cukru, a obdrževši za svoji poslušnosť zaslouženou pochválu odešlo poskakujíc sobě zase k matičce své. Než poslední slovo jako na rozloučenou bylo také: „Hodina — nejistá!“
Jednoho dne, — právě mluvilo se, kterak moudře Pán Bůh veškeren svět pro člověka k jeho užitku a pohodlí stvořiti ráčil, — prohodil tatínek u přítomnosti své rodiny, že by milerád měl nějakého ptáčka v kleci, jenžby svým spěvem obveseloval dušičku jeho.
Přání milovaného Hynka přijato se všeobecným zalíbením.
Jednalo se toliko, jakého ptáčka by sobě vyvoliti chtěl, zda slavíčka, kanára, stehlíka, černo-
