svého spánku! Jaká to útěcha pro vás milené děti, když co sirotci stojíte u hrobu svých rodičů!
Tatínka tedy zahrabali do dola a účastníci pohřbu, mládí, staří šeptajíce: „Otče náš!“ za duši jeho rozcházeli se mlčky na vše strany.
Takto rodina Hynkova osiřela úplné.
Dlouhý a dlouhý čas to trvalo, než vnitřní zármutek aspoň poněkud se utišil. Časem bolest nad ztratou tatínka sice popustila, ale památka na něho tak dobrého a milého otce, zůstala a zůstává
XIX.
Po pohřebě konána byla hostina „lásky“, ku kteréž příbuzní nebožtíka tatíčka a čelnější hosté pozváni jsou byli.
Ovšem bylať to hostina „lásky“ ale lásky „truchlící!“ Vždyť scházel kdosi, ku kterémuž při stejných příležitostech zraky všech obráceny bývaly. Scházela hlava vše řídící a oživující. Scházel tatíček, jenž svým rozmarem a nevinným žertem hostině vždycky jakéhosi zaživného dodával koření. Teď ale bylo to jako bez chuti, bez ladu a skladu!
Při společné rozmluvě zpomináno pochválně na něho. Mnohá krásná jeho vlastnosť o něm uve-
